Zdá se, že krize v eurozóně ještě není dost akutní na to, aby přesvědčila její vedení, že je třeba konečného řešení. Trhy se zaměřují na krátkodobý vývoj, a pokud nedojde k poklesu výnosů italských a španělských dluhopisů, situace se může rychle zhoršit. Tento pokles by zajistila nějaká forma sdílení dluhu zemí eurozóny. Jako nejpravděpodobnější se momentálně jeví použití EFSF a ESM k nákupu vládních dluhopisů na sekundárním trhu či k navýšení kapitálu bank. Problém je ale jednoduchý: Nejsou peníze.
EFSF a ESM mají v současné době k dispozici volných 500 miliard eur. Z toho bude 100 miliard eur směrováno do španělského bankovního sektoru. Německo trvá na tom, že oněch 500 miliard eur nebude navýšeno a zbylých 400 miliard eur se ve srovnání s finančními potřebami Itálie a Španělska jeví jako velmi malé číslo. Dříve převládal názor, že je to dost pro případ, že přístup na trh ztratí Španělsko, ale ne dost pro záchranu Itálie. I tento pohled je ale možná příliš optimistický. Španělsko musí do konce roku 2014 financovat 564 miliard eur dluhu, u Itálie to je 997 miliard eur. Trhy si mohou rychle spočítat, že zdroje v EFSF a ESM nejsou dostatečné. Zvýšit jejich kapacitu není kvůli současnému politickému klimatu v Německu průchodné. Podobné je to se snahami o zapáčení zdrojů ESM a EFSF. Zbývá tak známá možnost, kterou představuje rozvaha ECB.
Sdílení dluhů zemí eurozóny tak bude pravděpodobně nadále probíhat přes operace ECB. Ty mohou mít několik forem. První z nich jsou přímé nákupy dluhopisů. Je tu také možnost financování ESM ze strany ECB, či další LTRO podporující banky v nákupech vládních dluhopisů. ECB se pravděpodobně žádná z těchto možností líbit nebude, asi by ale preferovala druhou a třetí možnost před tou první. Opět je vše na Draghim.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)