ECB opět ukázala návnadu, na ní je ovšem napsáno „ne tak rychle“. Patrick Artus z Natixis se domnívá, že se ECB již nějaký čas snaží nastavit vývoj v eurozóně správným směrem používáním tzv. „konstruktivní nejednoznačnosti“ (pro detaily viz „Konstruktivně nejednoznačná“ ECB). V principu jde o to, že ECB může pomáhat svými nákupy vládních dluhopisů jednotlivým zemím, vytváří to ale riziko morálního hazardu – může klesnout motivace daných zemí k intenzivnímu plavání správným směrem, protože se jim dostane záchranného kruhu. Je otázkou, nakolik je tento morální hazard u jednotlivých zemí relevantní. ECB ho každopádně podle Natixis řeší tak, že záměrně podporuje nejistotu ohledně toho, zda bude intervenovat nebo ne, a toto napětí udržuje periferní plavce v aktivitě.
Podobně vnímám úvahy jednoho z předních evropských ekonomů Charlese Wyplosze (viz např. jeho „Draghi potřetí zabodoval, možná je namístě optimismus“). Ten se domnívá, že ECB kombinací náznaků a nepřímých závazků pozitivně manipuluje s vývojem v eurozóně. V podstatě by šlo o metodu cukru a biče, kdy cukr představuje zásah ECB na dluhopisových trzích a bič jeho absence*.
V pokrizové době se opět rozhořela intenzivní diskuse „pravidla vs. jednorázové kroky“ (která má v tyto dny zvýšený náboj díky Miltonu Friedmanovi). Za typické příklady můžeme uvést monetární politikou založenou na nějakém jasném pravidle vs. ad-hoc kroky založené na momentálním posouzení situace. Nebo samozřejmě fiskální politiku založenou pouze na automatických stabilizátorech, či naopak výjimečných stimulacích (či destimulacích). Není to zdaleka přesný příměr, ale podobné je to s řízením dopravy – platí jasná pravidla, přednost má přijíždějící zprava, na červenou se stojí, i když nikdo jiný na křižovatce není ... Všichni pravidla znají (snad), výjimky neexistují a proto se na silnicích můžeme relativně bezpečně pohybovat. Chyba lidského faktoru není důvodem pro změnu pravidel. I přesto se ale může objevit šok (např. uzavírka) a na křižovatku musí dorazit policista, který ji začne řídit na základě svého uvážení a to přebíjí všechna pravidla. Během tohoto přechodného období pak může dojít ke změně systému (např. budování kruhového objezdu) a následuje návrat k pravidlovému systému. V podstatě tu tak funguje mix obou přístupů – jasná pravidla i ad-hoc specifický přístup pro šoky a přechodná období.
Je ale jasné, že v dopravě neřešíme, že by řidiči byli zmateni tím, že jednou jsou používána pravidla a jednou na křižovatce stojí policista. Tedy že by byli v nejistotě ohledně toho, s čím se na křižovatce setkají a kvůli tomu měnily své plány, či dokonce odkládali své cesty. A už vůbec neřešíme možnost manipulace dopravy s cílem dostat na křižovatku policistu, který ji bude řídit podle našich představ. V tuto chvíli je podle mne pravděpodobný spíše postupný posun směrem k většímu užití pravidel. Ta ale budou tak složitě definovaná, že vlastně půjde o starou všehochuť v novém kabátě. Otázkou je, jestli lze v neustále se měnícím světě něco jiného v praxi vůbec vymyslet.
Všimněme si i dvou zajímavostí: V dobách dobrých pro eliminaci současného spíše ad-hoc systému není obvykle velká motivace, protože systém funguje. V dobách zlých pak už pro zavádění pravidel není motivace vůbec, protože se snažíme aplikovat to, co je nejrychleji k dispozici. A zavádění pravidel má často krátkodobě spíše destimulační efekt, tedy opak toho, čeho chceme ve zlé době dosáhnout. Úplným paradoxem pak je v úvodní části popsaná situace, kdy se opakem pravidel – tedy nejednoznačností, snažíme dostat k větší organizovanosti systému. Chaosem k organizovanosti?
*Je zajímavé, že se podobné úvahy neobjevují u Fedu. Ten je samozřejmě mnohem aktivnější než ECB, mnohým se ale zdá, že „zaměstnaneckou“ polovinu svého mandátu trochu ignoruje. A i jeho chování má daleko do naprosté jednoznačnosti (trhy jsou zas a znova pozitivně, či negativně překvapovány). Dolarové zóně sice nehrozí reálné nebezpečí rozpadu, o nutnosti motivace amerických politiků k větší koordinaci ve fiskální oblasti ale zřejmě nemusíme dlouze diskutovat. A Ben Bernanke se již několikrát vyjádřil v tom smyslu, že monetární nástroje fiskální hříchy a nedostatky neodčiní. Že by se ale také snažil o podobnou konstruktivní nejednoznačnost jako jeho evropský protějšek je i tak spíše nepravděpodobné.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.