Když přemýšlíme o tom, jak jsou rozděleny jednotlivé příjmové skupiny ve Spojených státech, může být zajímavé použít šest skupin. Obecná klasifikace na bohaté, střední třídu a chudé totiž není dostatečná. Detailnější pohled by tedy vypadal následovně:
Nejbohatší 0,1 %, tedy megabohatí miliardáři, kterých není mnoho, ale upírá se na ně velká pozornost médií a veřejnosti. Peníze pro ně neznamenají omezení v jakékoliv aktivitě či zájmech. Za nimi následují „bohatí“, tedy ti, jejichž majetek figuruje v rozmezí 5 – 10 milionů dolarů. Obvykle ho získali podnikáním či působením ve vysoké pozici managementu. Finance pro ně představují něco, o co se musí starat, ale co je netíží.
Další v řadě stojí střední třída, která nečelí finančním problémům (dříve známá jako vyšší střední třída). Jsou to odborníci v různých oblastech, kteří si dobře vydělávají, mají svůj dům, zdravotní pojištění a spoří si na důchod. Za nimi následuje střední třída, která je pod tlakem (dříve nazývána prostě střední třídou). Ti si mohou také slušně vydělávat, necítí se ale z finančního hlediska zabezpečení. Jejich pracovní pozice může být v ohrožení, bojí se o ztrátu zdravotního pojištění, na důchod nemají mnoho uspořeno. Od bankrotu je dělí rozvod či větší zdravotní komplikace.
Za střední třídou jsou pracující chudáci, kteří mají špatnou práci za málo peněz. Mohou dostávat nějakou podporu od vlády, stále věří v americký sen, ale už o něco méně než před deseti lety. Jsou mnohem méně ekonomicky mobilní než předchozí generace. A nakonec jsou tu chudí, kteří se potácejí v beznaději a jsou většinou ignorováni politiky i společností. U nich je ekonomická mobilita téměř nulová.
Když jsem cestoval v Evropě, jasně jsem vnímal, o co menší je tam tlak, kterému společnost čelí. To i přesto, že Evropu svírá krize a recese, hrozí kolaps eura, apod. Široká sociální záchranná síť znamená, že tam není střední třída, které hrozí finanční problémy, o pracujících chudácích ani nemluvě. Pokud máte zdravotní pojištění, zajištěný důchod, vzdělání a podporu v nezaměstnanosti a 70% daňovou sazbu, neřešíte minoritní problémy, jako je široce rozšířená recese.
V Helsinkách jsem se dostal do diskuse o výši zdanění. Zjistil jsem, že pokud dají místní dohromady daň z příjmů, daň z nemovitostí, DPH a další daně, dostanou se dost často na 70% daňovou sazbu (vztaženou k hrubému příjmu). To se mi zdálo neuvěřitelně vysoko. Jeden z diskutérů mi ale vysvětlil, že pokud já ke svým daním přičtu zdravotní pojištění, úspory na důchod, náklady spojené se studentskými půjčkami a další podobné výdaje a budu vydělávat asi 100.000 dolarů, skončím podobně. To znamená, že mi zůstane asi 30 % příjmů, tedy přibližně stejně jako Finům. Rozdíl tedy spočívá pouze v tom, že Američané jsou více vystresovaní. Existuje tak jasný důvod pro to, proč jsou evropské severské země v průzkumech uváděny jako nejšťastnější místo k životu. Ale iPad a další nepřeberné množství vynálezů přišlo z USA. Možná to nějak souvisí s tím stresem.
Autorem je Barry Ritholtz.
(Zdroj: EconoMonitor)