V současné době slyšíme časté volání Evropanů po „novém růstovém modelu“. Je dobré, že skončilo období nemístného sebeuspokojení, hrozí však, že snaha o zlepšení povede i k eliminaci toho, co v Evropě funguje. Možná nejvýznamnějším rysem evropského ekonomického modelu je přitom schopnost docílit růstu bohatství u chudých zemí. Tento mechanismus můžeme považovat za dobře fungující „konvergenční stroj“. Vedle toho si Evropa vybudovala globální značku, kdy „evropský“ znamená kombinaci technických rysů produktu a designu, který z něj dělá poptávané zboží po celém světě.
Jak si může Evropa udržet svůj konvergenční stroj v chodu a svou globální značku neporušenou? Krátká odpověď zní následovně: Řada evropských zemí si vede dobře na poli obchodu a financí, mnohé v inovacích a podnikání. Mnohem méně zemí je ale dobrých v oblasti fungování vládního sektoru a trhu práce. Je třeba lepšího managementu veřejných financí v dobách boomu a posílené regulace, která by se zaměřila na prevenci vzniku dalších krizí. Evropské podniky byly v posledních patnácti letech schopny tvořit nová pracovní místa, zvyšovat přidanou hodnotu i zvyšovat zisky z exportů. Detailnější pohled ale ukazuje, že nejlépe si v tomto ohledu vedou země na severu, dobrou pozici mají i ekonomiky Německa, Nizozemí, Polska a České republiky. Špatně je na tom jih Evropy, kde firmy do roku 2008 sice tvořily pracovní místa, ale v sektorech s pochybnou budoucností.
Obavy by měly budit dva trendy. Během posledních dvaceti let produktivita práce ve srovnání s USA a Japonskem klesala. A na jihu Evropy byl vývoj ještě horší – tamní produktivita se zhoršovala i ve srovnání se zbytkem kontinentu. Země jako Finsko, Švédsko, Dánsko a Německo nyní mezeru mezi nimi a USA uzavírají, východ Evropy má také potenciál pro rychlou adaptaci na nové technologie. Přímé zahraniční investice směřující na jih ale naopak klesají. Pro tyto země zaměřené na služby pak není nejlepší strategií zvyšování výdajů na výzkum a vývoj, ale reformy v oblasti tržní regulace. Evropa rovněž čelí klesající pracovní síle. Zřejmě nejlepší řešení představuje zvýšení pracovní mobility na vnitřním trhu. Musí nastat i změny v tom, jak je stanovována výše mzdy a jak jsou nastaveny záchranné sociální sítě v jednotlivých zemích. Změnit je ale nutno zejména míru ochrany zaměstnanců, která dnes snižuje zaměstnanost a ochotu pracovat.
Co se týče vládního sektoru, prioritou je fiskální konsolidace. Evropské vlády jsou v průměru o deset procentních bodů HDP větší, než je tomu jinde ve světě. Jde přitom zejména o odraz sociálních výdajů. Výdaje na zdravotnictví a vzdělání nejsou nadprůměrné, opak ale platí o penzijních systémech. Tyto výdaje pak nezvyšují výjimečně vysoké důchody či starší populace, ale nízká věková hranice nároku na důchod. Země, které vydávají více než 10 % HDP na sociální oblast, tím přitom mohou zmenšovat zdroje, které by šly na investice do budoucího růstu.
Podle Světové banky se po roce 1987 podařil posun z nízkých do vysokých příjmů dvaceti sedmi zemím. Některé z nich toho dosáhly díky ropě, jiné sledovaly agresivní strategii zaměřenou na exporty. Polovina těchto zemí ale pochází z Evropy. Pokud tedy tvoříte součást zmíněného konvergenčního stroje, nemusíte mít pro dosažení prosperity nějaké mimořádné štěstí. Evropským zemím stačí jen disciplína.
Autory jsou Indermit Gill a Martin Raiser.
(Zdroj: VOX)