Ke krizi v eurozóně nemělo nikdy dojít. Dala se předvídat a zpočátku bylo snadné na ni reagovat. Čekat jsme ale nemohli to, jak vedení eurozóny celou věc zkomplikuje. Odpovědnost za to nesou z části i ekonomové, protože někteří z nás prosazovali naprosto nezodpovědné plány založené na zmatené analýze. Nyní se situace vyjasňuje a doufám, že následující návrhy jsou méně kontroverzní, než tomu bylo v předchozích letech.
Fiskální utahování vyvolává ekonomickou kontrakci a v současné době nemůžeme očekávat, že bychom dospěli ke speciálnímu případu, kdy se projevuje i efekt expanze. Snižování dluhu je dlouhodobý proces – hovoříme o desetiletích, ne o době do dalšího setkání tzv. trojky. Je jedno, jestli s oddlužením začneme v roce 2011 nebo 2016, pro makroekonomický vývoj je ale načasování klíčové. Poměr dluhu k HDP je nejlehčí snižovat růstem produktu, inflace nejlepším řešením není. Jak ukazuje Japonsko, neschopná centrální banka nemůže dostat ekonomiku z deflační pasti. Aktivnější centrální banky toho zmůžou víc. Pokud ale v dnešním globalizovaném světě zmíníte mírně vyšší inflaci, je tu okamžitě další krize. Období vyšší inflace jsme si navíc sami prožili a nikdo se do něho vracet nechce.
V dokonalém světě bychom měli fiskální unii, benevolentní diktátor by v ní koordinoval národní fiskální politiku a směřoval transfery od zemí s nízkou nezaměstnaností tam, kde je sociální utrpení nejvyšší. Dnešní voliče ale rozezlí jakákoliv zmínka o Evropě a podporu fiskální unie od nich čekat nemůžeme. A mimochodem nemáme ani dokonalého diktátora. Krize ovšem také zvedla flexibilitu mezd a mobilitu práce, potřeba rozpadu eura za každou cenu tak byla eliminována. ECB se probudila a vytvořila několik zázraků. Dalo se ale bohužel očekávat, že výsledkem bude povolení snahy ze strany politiků. Ti tak nyní vykazují minimální připravenost čelit realitě.
Ve většině zemí eurozóny jsou strukturální reformy zapotřebí stejně, jako jich bylo třeba před krizí. V jádru problémů stojí banky a jejich investice do vládního dluhu. Pokles jeho tržní hodnoty generuje bankám ztráty, jejich pád by však vyvolal nutnost zásahu vlád a následně jejich vyšší zadlužení. Národní banky jsou ale zároveň jedinými subjekty, které národní dluh kupují. Jejich snaha o oddlužení pak vede k minimální dostupnosti úvěrů a následně k utlumenému růstu. ECB funguje jako věřitel poslední instance směrem k vládám i bankám. Výsledkem je obrovský morální hazard, který ale může být omezen správným institucionálním nastavením celého systému.
Jestliže s uvedeným souhlasíme, jaká je správná reakce? Prioritou by měl být růst, v delším období se pak projeví i pozitivní vliv strukturálních reforem. ECB ale narazila na limity své politiky. Politika fiskálního utahování tak musí okamžitě skončit, to ale neznamená, že můžeme přikročit ke stimulaci. Některé země nemají přístup na kapitálové trhy a ty, které jim půjčují, jsou samy zadluženy. Růst se nevrátí, dokud se ze svých problémů nevymaní banky. Ty musí přestat s financováním vlád a pokud nejsou schopny získat kapitál, musí padnout. Vlády ale nemusí mít dost zdrojů na to, aby tento proces proběhl a ECB nebude ochotna tyto náklady nést. To znamená, že jsme narazili na hranici, kde již nelze jít dál. Musíme přikročit k zásadní změně.
Jediným zbývajícím řešením je restrukturalizace veřejného dluhu. Ta musí být dost razantní na to, aby si vlády byly znovu schopné půjčovat, přesunout se k expanzivní fiskální politice a poskytnout podporu bankám, které samy zničily. Ale ani ta nejlépe provedená restrukturalizace banky nepřinese okamžitý návrat na trh a schopnost získání financí. ECB je jedinou institucí, která může v takové situaci pomoci. Přinese jí to obrovské ztráty, což není problém ekonomický, ale politický. Žádná jednoduchá cesta ven však neexistuje. Vlády drastickou změnu neodsouhlasí a krize se proto bude muset ještě prohloubit. Každý další den však znamená utrpení a můžeme tedy jen doufat, že se tak stane již letos.
Autorem je ekonom Charles Wyplosz.
(Zdroj: VOX)