Makroekonomické debatě nyní vládne téma „politické dominance“. Ta hovoří o stavu, kdy volení politici nutí centrální banky ke krokům, které by jinak neučinily. Jednoznačně se tak již děje v Japonsku. Tam nová vláda donutila centrální banku přijmout nový inflační cíl a dokonce mění její vedení tak, aby zajistila, že Bank of Japan bude sledovat politiku vhodně doplňující politiku fiskální. Známky politické dominance můžeme pozorovat i v tom, jak svou rozvahu používá ECB či Bank of England. Podle mnohých investorů se dokonce nacházíme v bodě, kdy přichází konec nezávislosti centrálních bank ve vyspělých zemích. Podle mého mínění jde ale o velmi předčasný závěr, protože mimo Japonska můžeme většinou pozorovat spíše opačný trend.
Víra ve ztrátu nezávislosti centrálních bank pramení z toho, že tyto banky se v současnosti pohybují daleko za hranicemi tradiční politiky a dostaly se do oblasti, která byla dříve považována za „politickou“. Například Joseph Stiglitz, který v nezávislé centrální banky nikdy nevěřil, minulý týden uvedl, že je ostudné, když byla moc nad finančními zdroji vůbec dána nevolenému subjektu. Zároveň kritizoval New York Fed za pomoc poskytnutou bankám v roce 2008 s tím, že tento krok byl pro banky velmi výhodný. John Cochrane z Chicaga zase tvrdí, že nakonec vše skončí tím, že monetární politika bude plně spadat pod vliv politiků. Povšimněme si ale, že všechny kroky centrálních bank po roce 2008 byly v souladu s tím, co si přály vlády. Politici tak mohou jen těžko cítit, že by bylo nutné dostat centrální banky pod kontrolu. Pokud by v nich začali převažovat jestřábi, mohlo by se to změnit. Dnes ale známky takového posunu patrné nejsou.
Svou roli při hodnocení možnosti ztráty nezávislosti centrálních bank hraje i vztah mezi monetární a fiskální politikou. Například Paul McCulley a Zoltan Pozsar tvrdí, že pro obnovu růstu, který je třeba na snížení poměru dluhu k HDP, může být podle politiků zapotřebí expanzivní fiskální politiky. Pokud by tato politika byla financována dluhem prodávaným soukromým subjektům, došlo by k růstu sazeb a poničení důvěry. Politici by proto „nařídili“ centrálním bankám, aby zvětšovaly monetární bázi a financovaly rozpočtové deficity. Tím se sníží dluhy a když to povede k inflaci, půjde o vítaný vedlejší efekt.
Popsaný proces nyní probíhá v Japonsku. Je ovšem třeba si uvědomit, že než k tomu došlo, byla po celých dvacet let ekonomická aktivita utlumená. Vývoj v Japonsku bude mít sice významný vliv i na názory jinde ve světě, od fiskální dominance jsme ale ještě hodně daleko. V USA se chystá utahování rozpočtu ve výši 1,7 % HDP, ve Velké Británii a eurozóně se situace o mnoho neliší. Definice fiskální dominance tomuto stavu neodpovídá. Naopak, spíše to vypadá na dominanci monetární. V Evropě i v USA se totiž zdá, že to jsou právě centrální bankéři, kdo nutí politiky do neobvyklých kroků. Například Ben Bernanke zmiňoval, že by vláda měla přijmout kroky, které by více stimulovaly. Fiskální dominance se stane relevantním tématem až v době, kdy se banky rozhodnou utáhnout svou politiku.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)