Mark Twain řekl, že do problémů nás nedostává to, co nevíme, ale naše mylná jistota. Platí to i o politice v monetární a bankovní oblasti. Někteří jsou si jistí tím, že problémy západních ekonomik pramení z přílišného množství peněz. Jiní jsou zase přesvědčení o tom, že cesta k oživení vede přes tlak na růst soukromých výdajů. Téměř všichni se shodnou, že monetární financování vlád představuje hrozbu. A všechny tyto názory se mýlí.
Tvrzení o přílišné uvolněnosti monetární politiky se většinou opírá o to, jak mimořádně nízko dnes leží sazby. Sám Milton Friedman ale poukazoval na fakt, že rozhodující je množství peněz. To po krizi stagnuje bez ohledu na to, jak nízko leží sazby a jak moc se zvětšily rozvahy centrálních bank. Podle Center for Financial Stability byl peněžní agregát M4 v USA v prosinci 2012 17 % pod trendem z let 1967 – 2008. Spojené státy netrpí nadbytkem peněz, ale jejich nedostatkem. Ekonom Claudio Borio z BIS v této souvislosti poukazuje na to, že „tvorba depozit není tím, co určuje množství úvěrů, ale množství úvěrů určuje množství depozit“. Pokud tedy banky nepůjčují, depozita stagnují.
Ti, kdo se obávají rychlého příchodu hyperinflace, se domnívají, že banky zvyšují objem úvěrů v závislosti na výši jejich rezerv u centrální banky. V systému zlatého standardu je objem těchto rezerv omezený. V našem systému ale mohou centrální banky objem rezerv zvyšovat. Objem úvěrů tedy není limitován objemem rezerv, ale solvencí a ziskovostí. Růst rezerv není nebezpečným nástrojem, jak podpořit úvěrování. Je jen nástrojem neefektivním. Běžně dochází k tomu, že banky reagují na výši sazeb, ani tento nástroj ale dnes nefunguje. Centrální banky se tak snaží podpořit soukromé výdaje tím, že ovlivňují ceny akcií, dluhopisů, měnové trhy a další aktiva. Náklad spojený s tímto postupem ale může být dost vysoký. Tím, jak se snažíme uniknout z pasti oddlužení, můžeme vytvořit nové problémy v budoucnosti.
Jsou tu však alternativy. Během Velké deprese vytvořilo několik ekonomů z University of Chicago plán, který i dnes ukazuje na důležité body. Předně neexistuje žádný důvod, aby peníze fungovaly jen prostřednictvím současného systému půjček soukromému sektoru. Proč by měla státem vytvářená měna fungovat hlavně jako základ pro peníze vytvářené bankovním systémem, a to často jen jako vedlejší produkt nezodpovědných úvěrů? Proč je vhodné, aby bylo podporováno zadlužení soukromých aktiv a ne budování infrastruktury? V současné době je těžké zvýšit objem úvěrů a soukromé výdaje. Kdyby byly zdroje směrovány na stát, bylo by jistě třeba menšího množství dodatečně vytvořených peněz než při kvantitativním uvolňování. Proč tedy nepoužít monetární financování pro rekapitalizaci bank, budování infrastruktury či snižování daní?
Podobná politika by byla funkční díky tomu, že by kombinovala fiskální uvolnění s monetární expanzí. Keynesiánům by se líbilo to první, monetaristům to druhé. Rozsah by záležel na centrálních bankách a výsledkem by pak nemusela být vysoká inflace a už vůbec ne hyperinflace. Bylo by třeba diskuse mezi centrální bankou a ministerstvem financí. Budiž. V extrémních situacích se tomu vyhnout nemůžeme. Pacienti s rakovinou musí podstoupit nebezpečnou léčbu, ale i ta může znamenat jejich uzdravení. Kdyby popsaný přístup zvolilo Japonsko před 20 lety, mělo by dnes vyšší nominální produkt s vyššími cenami a vyšším reálným produktem a nižším dluhem k HDP. Naopak konvenční politika se v jeho případě ukázala být nebezpečná.
Autorem je Martin Wolf.
(Zdroj: FT)