Často probíraným investičním tématem letošního roku je tzv. velká rotace investorů směrem od vládních dluhopisů k akciím. Ta by měla být vyvolána zvýšenou důvěrou kombinovanou s velmi nízkými výnosy dluhopisů. Obojí totiž snižuje jejich relativní atraktivitu ve srovnání s akciemi a výsledkem by měla být rally na trhu akcií.
Mnoho bank a brokerů pak v souvislosti se snahou předpovědět vývoj na akciovém trhu sleduje tok peněz na trh a z něj. Jeffrey Rosenberg z ale tvrdí, že kauzalita nejde směrem od toku peněz k cenám, ale od cen k toku peněz. Analýza toku peněz mezi akciovým a dluhopisovým trhem během posledních pěti let totiž ukazuje, že historické výnosy slouží jako vedoucí indikátor toku peněz. Avšak historický tok peněz nemá žádný predikční potenciál ohledně vývoje cen. Lidé tedy někde slyší, že akcie rostou a rádi by se na takových ziscích podíleli. Výsledkem je zvláštní jev na trzích s investičními aktivy, kdy růst cen zvyšuje poptávku a naopak. Naopak velký propad cen tak může na dlouhou dobu investory vystrašit a oni se z trhu stáhnou. Rosenberg v té souvislosti zmiňuje, že od roku 2008 odteklo z akciových fondů v čistém vyjádření 460 miliard dolarů. Ani to však akciím nezabránilo v silné rally, která začala na jaře 2009.
Rosenberg také tvrdí, že v lednu k žádné velké rotaci od dluhopisů k akciím nedocházelo. V obou segmentech nastal čistý příliv peněz (k dluhopisům 13 miliard dolarů a k akciím 45 miliard dolarů). Rotovalo se jen od hotovosti, protože peněžní fondy ztratily 21 miliard dolarů a bankovní depozita klesla o 141 miliard dolarů. Zdá se, že valuace akcií je nyní relativně k dluhopisům atraktivní. To však znamená jen to, že akcie budou pravděpodobně generovat vyšší návratnost. Může tudíž například nastat taková situace, že akcie budou stagnovat a dluhopisy utrpí ztrátu ve výši 10 %. Občas můžeme číst o tom, že zemřel „kult akcií“. To ale neznamená, že akcie si již nikdy neprojdou dlouhým býčím trhem. Samozřejmě ano. Skončila ale doba, kdy investoři bez obav drželi akcie a jejich riziková prémie jim dlouhodobě vydělávala vyšší zisky.
Pro správné načasování trhu může být vhodných několik indikátorů. Jde například o cyklicky upravené PE, tzv. Q poměr, či dokonce úroveň sazeb. Elroy Dimson, Paul Marsh a Mike Staunton z London Business School z tohoto pohledu analyzovali cyklicky upravený poměr cen akcií a dividend. Identifikovali pět rozdílných historických období, kdy byl tento poměr pod hodnotou 14, mezi 14-21, mezi 21-28, 28-35 a nad 35 (dividendový výnos tedy v tomto posledním období nedosahoval ani 3 %). Pokud byl zmíněný poměr menší než 14, investoři v následujících deseti letech realizovali reálnou roční návratnost vyšší než 10 %. Když byl poměr naopak vyšší než 35, reálná návratnost pak dosahovala méně než 5 %. Tato závislost je ještě silnější ve Velké Británii.
To, že po dosažení valuačních maxim následuje slabý výkon trhu a po dosažení minim si trh vede dobře, je široce známo. Nevíme ale, jaká jsou ona valuační minima a maxima. Jednoduchý způsob časování trhu tak neexistuje. Uvedení ekonomové například sestavili teoretický model časování trhu podle valuace se standardy nastavenými do roku 1920. Výsledkem byla ale menší návratnost než při jednoduché strategii koupit a držet. Pokud by se objevila jednoduchá metoda časování trhu, byla by využita a následně eliminována. Každopádně ale současná valuace trhu naznačuje, že budoucí návratnost nebude vysoká.
(Zdroj: Buttonwood's notebook)