Někteří ekonomové dnes hovoří o tom, že jednotlivé země eurozóny vlastně vydávají dluhopisy v cizí měně. Platí to v tom smyslu, že jejich vlády a centrální banky nemají kontrolu nad eurem. To se projevuje tím, že země s vysokým dluhem, které ale nemají vlastní měnu, jsou mnohem zranitelnější ohledně dluhových krizí. Pouhé obavy z defaultu mohou vytlačit sazby tak vysoko, že mohou tento default samy o sobě vyvolat. Pokud má země naopak svou vlastní měnu, může sice dojít k vyšší inflaci, nečelí ale kritické hranici, při které by prudce rostla pravděpodobnost defaultu.
Defaulty lze najít i u zemí, které mají vlastní měnu, to ale samo o sobě neubírá na relevanci zmíněnému argumentu. Je totiž velmi těžké rozeznat default tažený fundamentem od defaultů vyvolaných sebenaplňující se krizí. Její eliminace totiž neznamená, že nemůže přijít default vyvolaný špatnou fundamentální situací. Vlastní měna a schopnost inflačního umořování dluhů ale sebenaplňujícím se krizím také nezabrání. Důvodem je to, že i inflace sebou nese náklady. Jestliže investoři začnou očekávat vyšší inflaci, sazby porostou a přínosy monetizace dluhu klesnou.
Centrální banka přesto není při eliminaci sebenaplňujících se krizí bezmocná. Má totiž pod kontrolou i výši rezerv. V systému tak může nahrazovat rizikový vládní dluh právě těmito rezervami, které jsou považovány za bezpečné. Právě tento mechanismus představuje efektivní nástroj, který může během krize pomoci. Když centrální banka stáhne ze systému vládní dluhopisy a nahradí je úročenými rezervami, nemusí to mít dopad na současnou inflaci. Je to patrné právě dnes, kdy se sazby pohybují u nuly a rezervy a hotovost tak představují téměř dokonalé substituty. Nákupy vládních dluhopisů mohou mít sice dopad na inflační očekávání, rozhodující je ale to, že zažehnání krize vládě umožní splácet dluh, který ve své rozvaze drží centrální banka. A tyto monetární intervence vyšší inflaci automaticky nevyvolávají.
V praxi často stačí, aby centrální banka učinila důvěryhodný slib nákupu dluhopisů. Hrozba intervencí sama o sobě nastaví požadovanou rovnováhu na trzích. Pokud je ale slib nedůvěryhodný, trhy mohou rozhodnutí centrální banky testovat a celý proces může být kontraproduktivní, protože jen umocní dřívější očekávání. Jeho efektivitu naopak posiluje spolupráce mezi centrální bankou a vládou, včetně ochoty vlády pokrýt ztráty centrální banky vyvolané nákupy dluhopisů a zamezit tak růstu inflace. Vláda a centrální banka by si tedy měly stanovit společné cíle a jednat v rámci snah o konsolidaci rozpočtu a snah o prevenci inflace.
Absence této koordinace je tím, co můžeme považovat za největší slabinu eurozóny. Země v měnové unii jsou ve skutečnosti zranitelnější proto, že společná centrální banka nemůže spoléhat na to, že se jí dostane podpory a pokrytí ztrát od fiskálních institucí. I tak by však měla být schopna provést efektivní intervence, protože svými omezenými intervencemi může alespoň změnit poměr mezi náklady defaultu, vyšším zdaněním a vyšší inflací.
Uvedené je výtahem z „Is the euro a foreign currency to member states?, autory jsou Giancarlo Corsetti a Luca Dedola.
Zdroj: VOX