Hodně lidí se ptá na to, proč finanční trhy nevzrušuje politická krize ve Washingtonu. Jde o velmi dobrou otázku. Například Martin Wolf ve Financial Times píše o tom, že „Amerika flirtuje se sebedestrukcí“. Akcie ale v době zveřejnění tohoto článku rostly, zlato kleslo. Vysvětlení je podle mého názoru dvojí a spočívá jednak v povaze samotných trhů a také v povaze této epizody. Co se týče prvního, ukazuje se, že ceny aktiv nereagují na extrémní rizika vždy bezproblémově. Dlouho nevykazují reakci žádnou a pak najednou dojde k prudkému pohybu.
Dobrým příkladem skokových reakcí cen aktiv bylo riziko defaultů v eurozóně. Po mnoho let se trhy chovaly tak, jako kdyby žádné takové riziko neexistovalo, pak najednou reagovaly, jako kdyby tu byla 30% pravděpodobnost defaultu v následujících pěti letech. Z dnešního pohledu to byla značně přehnaná reakce. Proč trhy tímto způsobem reagují? Účastnil jsem se mnoha zasedání výborů pro investiční rizika v několika finančních institucích. Z nich usuzuji, že jednotlivci svůj výhled týkající se budoucích rizik mění okamžitě podle dané situace. Ne vždy ale podle něho chtějí i jednat. Měnit složení velkých portfolií je složité, hedging je nákladný. Pokud bude nějaký investor opakovaně nakupovat více zajištění než ostatní, výhody této strategie se ukáží jen zřídka. Extrémní rizika tak většinou zůstávají bez reakce.
Situace se mění pouze ve chvíli, kdy se mimořádná rizika posunou do blízké budoucnosti. Pak je dosaženo bodu zlomu a nastane náhlý posun v cenách rizikových aktiv. Vzniklé momentum pak může vést i k přehnané reakci, která se může jevit jako iracionální. Investoři ale jednají racionálně a s ohledem na své cíle. Určitě intenzivně přemýšlí i o současném vývoji ve Washingtonu. Nikdo se nedomnívá, že uzavření některých vládních institucí představuje klíčový problém, dluhový limit je ale něco jiného. Odstartoval by řetězec událostí, které by bylo těžké dostat opět pod kontrolu. Všichni ovšem vycházejí z toho, že se demokratický proces v USA neproměnil v šílenost. Nejde o to, že by „nemohli platit“, ale o to, že „by neplatili“ a nedůvěra je zde proto nižší než například u některých evropských zemí.
Investoři si také nedávno prošli podobnými spory v červenci 2011 a prosinci 2012. Pokud se někdo v té době snažil zajistit, byl to zbytečný výdaj. Dobře si vedli ti, kteří stáli stranou a čekali na pokles cen aktiv tažený přechodně zvýšenými rizikovými prémiemi. Tato zkušenost vede investory k tomu, aby se nyní chovali podobně. Nefunguje tak ale zpětná vazba, kterou trhy politikům dávají. Doufejme, že bude fungovat alespoň zpětná vazba od voličů.
Zdroj: Blog Gavyna Daviese