Začíná se konečně pomalu drolit jedna z posledních bašt genderové nerovnosti v bohatých demokraciích? V posledních týdnech byla Janet Yellenová nominována na první předsedkyni Rady Federálního rezervního systému USA a Karnit Flugová byla jako první žena jmenována guvernérkou izraelské centrální banky. Znamenají-li peníze moc, ženy nelze nadále z řízení jejich tvorby vylučovat.
Přestože jsou ženy v čele centrálních bank 17 rozvíjejících se trhů, mimo jiné v Malajsii, Rusku, Argentině, Jižní Africe, Lesothu a Botswaně, jedná se o výjimky potvrzující všeobecné pravidlo: ze světa tvorby měnové politiky jsou ženy vyloučeny.
Obzvlášť důležitá je nominace Yellenové, jelikož prolamuje skleněný strop ve vyspělých ekonomikách. Až do jejího povýšení neměla ženu v čele centrální banky žádná země G7.
Muži navíc sedí ve všech 23 křeslech Rady guvernérů Evropské centrální banky (ECB). Od zřízení komise pro měnovou politiku britské centrální banky v roce 1997, byly externí členkou jmenovány jen tři ženy – a od roku 2002 ani jedna. Japonská centrální banka má ve své měnověpolitické radě jedinou ženu.
V současnosti mají ženy větší pravděpodobnost, že proniknou na nejvyšší politické posty. Angela Merkelová byla nedávno znovuzvolena do třetího funkčního období jako německá kancléřka, britští voliči si třikrát zvolili ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherovou a Francie už také měla premiérku. K vedení centrálních bank těchto zemí však zatím žádná žena blízko neměla.
Rovnost se zřejmě vyhýbá centrálním bankám i v genderově uvědomělejší Skandinávii. Například Norsko, které už roky propaguje pozitivní genderovou diskriminaci a nedávno si zvolilo Ernu Solbergovou první předsedkyní vlády, stále ještě žádnou ženu nepustilo ke kontrole veřejné peněženky – do vedení centrální banky či ministerstva financí, které ovládá mocný fond suverénního bohatství.
Nedávné pokusy vynutit si změnu byly kontraproduktivní. Evropský parlament ve snaze podpořit rozmanitost a genderovou rovnost v ECB zablokoval v roce 2012 jmenování Lucemburčana Yva Mersche do výkonné rady banky. Pak ale evropští poslanci nedokázali navrhnout přesvědčivou kandidátku, takže ECB zůstala během krize suverénního dluhu v eurozóně týdny personálně oslabená.
Není divu, že přístup Evropského parlamentu k Merschově nominaci byl terčem všeobecného posměchu, a jeho nominace byla nakonec schválena. Mnozí si ale z této epizody vyvodili špatné ponaučení, neboť podle nich byla dokladem toho, že nad pomýlenými představami o pozitivní diskriminaci musí vždy zvítězit schopnost a zkušenost. Neexistují-li vhodné kandidátky, říká jejich argument, musí zvítězit nejlepší kandidát, bez ohledu na pohlaví.
Tento náhled ale míjí podstatu věci. Proč vlastně nebyly žádné vhodné kandidátky? Ženy jsou ve vyspělých zemích, včetně Evropy, nositelkami zhruba 30 % doktorátů z ekonomie, a ani jednu z nich nebylo možné povýšit do ECB? Logičtější úsudek, který si z Merschovy nominace můžeme odnést, říká, že před finálním fiaskem nebyla vyvinuta seriózní snaha kvalifikované ženy najít.
Právě naopak, kandidátky z řad žen se obvykle jednoduše přehlížejí. Právě tak tomu bylo i s Yellenovou a Flugovou – dokud mužští zájemci neodpadli. Flugová dostala nabídku obsadit nejvyšší post až za neexistence mužského soupeře, přestože když rada hledala nástupce za Stanleyho Fischera, funkci už dočasně vykonávala.
Yellenovou ani Flugovou nebrzdil nedostatek akademického renomé – obě byly vynikající vědkyně – ani paušalizující obvinění z „omezených zkušeností“. Flugová byla od roku 2011 viceguvernérkou izraelské centrální banky, zatímco Yellenová působila ve Fedu téměř dvacet let, nejprve v San Francisku a poté na pozici místopředsedkyně Rady guvernérů.
Jestliže ženám v dosažení nejvyšších míst v tvorbě měnové politiky nebrání nedostatek schopností ani zkušeností, tak co tedy? Nejvěrohodnějším vysvětlením je, že centrální banky jako organizace s nevolenými šéfy a omezenou transparentností mají sklon fungovat jako kluby, jejichž převážně mužské členstvo rekrutuje a povyšuje sobě podobné typy. Vlády tento sklon ještě upevňují tím, že kandidáta na nejvyšší post obvykle bance jednoduše odkývnou.
Je-li gender ukazatelem rozmanitosti, centrální banky v tomto testu zcela propadají. Podpora rozmanitosti – nejen ve smyslu genderu, ale také respektu k věku a v mnoha zemích i k etnickému původu – je jak věcí efektivity, tak otázkou sociální spravedlnosti. Širší a transparentnější přístup k náboru pracovníků by omezil skupinové myšlení a narušil status quo a lze doufat, že by centrální banky lépe připravil na řešení finanční krize. Povýšení Yellenové a Flugové je dobrý začátek. Teď je zapotřebí dveře těchto zatuchlých klubů, jimž dominují muži, otevřít dokořán.
Paola Subacchi je ředitelkou výzkumu pro oblast mezinárodní ekonomie v Chatham House.
Copyright: Project Syndicate, 2013.