Obavy z toho, že se vyspělý svět vydá cestou japonské ekonomiky, tu panují už od krize. A skutečně můžeme pozorovat tři významné rysy, které vývoj na západě charakterizují. Zaprvé, oživení z krize je velmi pomalé. Americká ekonomika byla ve třetím čtvrtletí jen o 5,5 % větší než na předkrizovém vrcholu, kterého bylo dosaženo před více než pěti lety. Produkt relativně k trendu dále klesá a to vše se navíc děje v prostředí velmi uvolněné monetární politiky. Dalším rysem je to, že před krizí došlo k prudkému růstu dluhu, a to zejména ve finančním sektoru a u domácností. Tento růst doprovázel boom na trhu s nemovitostmi a celkově šlo o bublinovou ekonomiku. Mnohé z vlád přikročily k expanzivní fiskální politice, šlo zejména o Velkou Británii a USA. Důležité je ale to, že před krizí se neobjevily žádné tradiční známky nerovnováh, tedy zejména růst nad potenciálem či inflace. Poslední rys představuje nízká úroveň reálných sazeb, která před krizí přetrvávala i přesto, že probíhal silný ekonomický růst.
Uvedené znamená, že pouhé ozdravení finančního systému a snížení dluhu plné oživení pravděpodobně nepřinese. Důvodem je to, že krizi vyvolaly finanční nerovnováhy, které ale pouze maskovaly strukturální problémy světové ekonomiky. Jedním z nich je nadbytek úspor, který můžeme také považovat za nedostatek investic. Nízké sazby jsou jeho důkazem, protože ukazují, že velký objem úspor si hledá uplatnění v produktivních investicích. Dalším důkazem jsou globální nerovnováhy ve formě přebytků běžných účtů (tedy vývozu kapitálu) východní Asie, zemí vyvážejících ropu a několika ekonomik s vysokými příjmy (zejména Německa). Tyto ekonomiky se staly vývozci úspor do světové ekonomiky, bylo tomu tak před krizí a je tomu tak i nyní. Dříve většinu těchto úspor absorbovaly Spojené státy, nešly ale do produktivních investic, došlo ke zvýšení dluhu domácností a vlády.
Krátce řečeno, světová ekonomika generuje více úspor, než kolik podniky chtějí využít, a to i přes velmi nízké sazby. Neplatí to jen o USA, ale o všech významných vyspělých ekonomikách. Výsledkem je slabá poptávka, kvůli nízkým investicím se to však projevuje i na nízkém růstu potenciální nabídky. Bylo tomu tak už před krizí, ta jen celkový stav věcí zhoršila. Co lze v takové situaci dělat? Jedním z řešení by byl ještě větší pokles reálných sazeb a to je důvod, proč někteří ekonomové navrhují vyšší inflaci. I kdyby to ale byl politicky přijatelný krok, bylo by těžké ho dosáhnout. Další možností, kterou podporuji i já, je využít nadbytku úspor k investicím financovaným veřejným sektorem. Mohou se týkat i nízkouhlíkového růstu. Je také možné podpořit tok kapitálu do rozvíjejících se ekonomik, kde by měly být ty největší investiční příležitosti. Nemá smysl, abychom hledali příležitosti tam, kde evidentně neexistují.
Krize nebyla zdaleka jediným problémem, který vyspělé ekonomiky postihl. Nyní je těžké věřit tomu, že by zde došlo k investičnímu boomu, který by vstřebal nadbytečné úspory celého světa. Proč by k tomu mělo dojít v zemích, kde stárne populace, mzdy se nacházejí vysoko a ekonomika se hýbe pomalým tempem? Výzva je mnohem větší než pouhé řešení problémů způsobených krizí. Nejlepší je udělat kroky, které by podporovaly jak soukromé, tak veřejné investice. Je lepší riskovat pár chyb než chudobu.
Autorem je Martin Wolf.
(Zdroj: FT)