Německá vláda uvažuje o tom, že by v dozorčích radách obchodovaných firem musely být do roku 2016 z 30 % zastoupeny ženy. Nyní tento poměr dosahuje méně než 5 % a uplatnění podobného požadavku by tak pro významné německé firmy znamenalo velkou změnu. Jeho zastánci poukazují na Norsko, které má tuto kvótu nastavenou dokonce na 40 %. Právě tato země prý ukazuje, že tímto postupem lze uspět ve snaze podpořit pozici žen bez toho, aby to poškodilo společnosti či celou ekonomiku. Důkazy z Norska ale nejsou tak přesvědčivé, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Některé studie skutečně ukazují, že větší podíl žen na vedení podniků má své přínosy. Analýza od McKinsey z roku 2007 ukázala, že firmy, v jejichž vrcholném vedení se nacházejí alespoň tři ženy, mají vyšší provozní marže a lepší návratnost vlastního jmění než společnosti s vedením, kde dominují muži. K podobným závěrům došel výzkum od . Takové závěry ale neznamenají, že podobný efekt bude mít i vynucená vyšší participace žen ve vedení firem. Studie z University of Michigan z roku 2011 dokonce tvrdí, že v Norsku se kvůli vynuceným kvótám stal pravý opak: „Kvóty vedly k tomu, že do dozorčích orgánů a vedení společností se dostali mladší a méně zkušení lidé, došlo ke zvýšení dluhu a k většímu počtu akvizic a snížila se provozní výkonnost.“
Zastánci povinného zvýšení počtu žen ve vedení firem mohou tvrdit, že ekonomický dopad je sekundární, jde hlavně o podporu rovnosti ve společnosti. Pokud tedy nedojde k extrémním škodám, celkový efekt bude pozitivní. Norsko ale ukazuje, že kvóty nepomáhají ani samotným ženám jako celku. Firmy, které se musely tomuto nařízení podřídit, tvoří jen relativně malou část celkového korporátního sektoru v zemi. Jejich snaha o zvýšení participace žen se pak projevila na tom, kolik žen bylo dostupných pro další firmy. Nyní je tak situace taková, že relativně malý počet „elitních“ žen má členství v řadě dozorčích orgánů a celkový počet žen v nich se nezvýšil. Podobně nedošlo ani k růstu jejich platů.
Ti, kdo se snaží popsaným způsobem ženám pomoci, by si také měli uvědomit, že jejich násilné dosazování do firem je může přivést do pozice, kdy na ně ostatní budou hledět jako na neschopné. Mužská část vedení pak dokonce může cítit, že je systémem diskriminovaná. Němci by tomu měli rozumět, protože Angela Merkelová je příkladem ženy, která se do vysoké pozice dostala sama díky své práci a vůli. Pokud by se tam dostala na základě nějakého nařízení, její úspěchy by budily méně obdivu, její politické protějšky by ji méně respektovaly a těžko by reprezentovala celou zemi. Naštěstí si již ženy v zemích na západě do vrcholných pozic nalézají cestu samy a jde většinou o přirozený proces. Německo by nemělo ve jménu pokroku dělat krok nazpátek.
Autorkou je Carrie Lukas, výkonná ředitelka Independent Women's Forum.
(Zdroj: WSJ)