Počátek tohoto roku je pod naprostým vlivem averze k riziku. Akcie klesají, vládní dluhopisy rostou, mnohé z měn rozvíjejících se trhů kolabují. Jen málo investorů se ale i přesto domnívá, že tato averze k riziku bude na vyspělé trhy doléhat po celý zbytek roku. Naopak, býčí konsenzus zůstává u těchto aktiv v podstatě beze změny. Fundament vyspělých ekonomik se vcelku nezměnil, i když poslední data z americké ekonomiky přinesla určité zklamání. Příčinou se ale zdají být příliš vysoké zásoby nahromaděné ve druhé polovině roku 2013, výhled týkající se poptávky zůstává dobrý. Fed navíc dosáhl toho, že trhy dnes již jasně rozlišují mezi snižováním tempa nákupů aktiv na straně jedné a budoucím zvyšováním sazeb na straně druhé. Tento očekávaný vývoj sazeb totiž zůstává jednoznačně na straně velmi uvolněné politiky. Dosavadní pokles akciových trhů ve vyspělých ekonomikách je také ve srovnání s novými trhy velmi mírný a nelze hovořit ani o korekci.
Rozvíjející se trhy (EM) budí mnohem větší obavy. Krize v 90. letech nebyla pro akcie v USA a Evropě fatální, i když měla za důsledek řadu oslabení. Největší z nich přišlo v roce 1998. To je důvod, proč investoři zkoumají, zda se krize EM bude nadále zhoršovat a zda nakonec stáhne vyspělé trhy dolů. Příčiny současné krize není těžké najít a podobají se tomu, co probíhalo v 90. letech. Po roce 2008 se mnohé EM snažily o eliminaci důsledků Velké recese a přijaly agresivní expanzivní politiku na straně fiskální i monetární. Domnívaly se, že mohou pokračovat v předkrizovém růstovém zázraku. Do toho je tlačil i příliv kapitálu, který nastal po rozjetí programu kvantitativního uvolňování. V zemích „zranitelné pětky“, tedy v Indii, Indonésii, Brazílii, Turecku a Jižní Africe, došlo k prudkému růstu deficitů běžného účtu. Nyní se k nim přidává Rusko, Argentina a Chile a počet problematických zemí může dále růst.
Uvedené země mají mnoho rozdílů, ale také společné rysy. Hlavně to, že musí zlepšit svou platební bilanci, protože její financování je dnes mnohem těžší. Některé země z toho viní Fed, ale v USA jejich tvrzení mnoho sympatií nemá. V této době totiž nedošlo k žádnému posunu v monetární politice vyspělých ekonomik. Trhy spíše reagují na to, že mnoho zemí z EM musí provést těžké kroky, a to v ve stejnou dobu: Snížit kurz, zvýšit reálné sazby, provést utažení fiskální politiky a někdy i strukturální reformy. Jinak řečeno, ekonomické problémy zranitelných zemí jsou stále více vnímány jako problémy vnitřní a roste skepse ohledně toho, zda budou schopny nutné změny provést. Samozřejmě, že celé věci neprospívá ani vývoj v Číně a týká se to zejména zemí, které vyvážejí komodity.
Finanční šoky mají dlouhodobé dopady a bylo by chybou očekávat, že současné problémy rychle odezní. Optimisté tvrdí, že některé ze zmiňovaných zranitelných zemí se mohou vyhnout osudu asijských tygrů. V 90. letech se většina zemí v problémech snažila o udržení pevného kurzu k dolaru a to vedlo k ještě větší akumulaci zahraničního dluhu. Kolaps důvěry byl tehdy mnohem větší. Dnes část šoku nese plovoucí kurz, ale důsledky budou i tak patrné ještě dlouhou dobu.
Například Indie se s nimi vypořádává poměrně dobře a je to i zásluha Raghurama Rajana, který stojí v čele tamní centrální banky. Jiné země se ale mohou vydat cestou Argentiny a odmítnout síly tržní ekonomiky. Budou v pokušení monetizovat fiskální deficity, bude se roztáčet spirála oslabující měnu. Takové země nemohou doufat, že jim pomůže nějaká koordinace politiky s jinými zeměmi. Je to na nich. A může se celá věc změnit v globální šok? Spojené státy vyvážejí do jmenovaných zranitelných ekonomik asi 0,7 % svého HDP, takže ničivý vliv na tento mezinárodní obchod tyto problémy mít nebudou. Exporty z eurozóny jsou asi dvakrát zranitelnější a některé evropské banky (zejména ze Španělska) mají velkou exponovanost na problematické země. Celkový dopad na vyspělé ekonomiky by ale i přesto měl být relativně nevýrazný. To vše ovšem předpokládá, že v Číně nedojde k tvrdému přistání.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)