Ruský akciový trh na ruskou agresi na Ukrajině a následnou reakci západu reagoval prudkým oslabením. Západní burzy ale na to, čemu se někdy až eufemisticky říká „vyšší geopolitické riziko“, reagovaly dosti vlažně. Na blogu Eda Yardeniho najdeme hezký graf, který ukazuje, jaký byl vývoj na akciovém trhu v letech 1938 – 41. Tento graf si zaslouží detailnější pohled a vlastní interpretaci. Už proto, že ač jde o vývoj cen amerického DJIA , je do značné míry o nás a naše uvažování. Jak tedy akcie na vývoj během zmíněných let reagovaly?
Po Hitlerově hrozbě Rakousku akcie znatelně oslabily, ale záhy poté, co Němci skutečně vstoupili do Rakouska, trh ještě razantněji posílil. Následně přichází hrozba zabrání Sudet a mírné oslabení trhu. Mnichovská dohoda pak sebou zase nese posílení trhu na lokální maxima. S akciemi pak výrazněji nehýbe ani invaze do Polska, ani vstup Británie a Francie do válečného stavu. To, co trh rozhodujícím způsobem posílá dolů, je až Hitlerova invaze do Francie 10. května 1940.
Je to zajímavé. Až by se zdálo, že zatímco agresorovy hrozby nese trh negativně, jejich naplnění ale už takovou ránou není, spíše naopak. Hrozba úderu v nás asi budí větší nevoli, než to, když ho skutečně dostaneme. A zvlášť, když nejde přímo o nás. Jasné je pak to, že investoři (a asi může extrapolovat na celou veřejnost) si přiznali hloubku problému teprve ve chvíli, kdy se Hitler jasně podíval i směrem k nim. Do té doby se mohlo dít kdoví co, ale na západní tržní frontě byl klid.
Uvedený graf navrhuji vnímat z pohledu toho, že historie se neopakuje, ale dost se rýmuje. Hledání toho správného mixu „měkkého a tvrdého“ v reakci na Ruskou agresi a agresivitu není ničím jednoduchým. Putin není ani zdaleka silnější, či rozhodnější. Naopak. Má ale tu „výhodu“, že není zvyklý a ani nemusí moc koukat nalevo, napravo. Západ má naopak tu „nevýhodu“, že se zaobírá takovými „detaily“ jako je demokracie, právo, humanita, apod. Při sporu takových dvou sil bude mít zpočátku vizuálně navrch vždy ta první. Pro tu druhou je to zkouška z toho, zda je ochotna za zmíněné „nevýhody“ dokonce ještě platit, něčeho jiného se vzdát, či dokonce za ně bojovat. Pokud tuto zkoušku složí, nevýhody se rychle mění na rozhodující výhodu.
Jsem přesvědčen, že nejde o Putina, ale o Rusko, které často uvažuje jinak, než my. Ať si tak činí, ale u něj doma. Proč jsem tak přesvědčen, že Rusko je „jiné“. Rozhoduje to, co člověk viděl, či slyšel od těch, kteří přímo viděli (a jsou důvěryhodní). Dovolím si tedy na závěr citovat z čerstvého rozhovoru na Aktuálně.cz s Josefem Pazderkou, dlouholetým zpravodajem ČT v Rusku, na Ukrajině a v Polsku:
„Fungovalo to (na Krymu) přesně podle starého sovětského modelu: buď s námi souhlasíš a jsi náš přítel, anebo - jak oni říkají - jsi vrag ... Jakmile jsem se pokusil o nestranný pohled a chtěl dát prostor druhé straně ... v ten okamžik ve mně viděli nepřítele. Pak nebylo možné nikomu vysvětlit, že proti Rusům nic nemám ... Postupně nám lidé začali vyhrožovat, shlukovali se při živých vstupech kolem kamery a křičeli, že si mě najdou, pokud neřeknu to, co si oni přejí, anebo považují za pravdu ... Ruštinu, ruský národ a jeho kulturu jsem nikdy nepovažoval za méněcenné. Mám k nim obrovský respekt a vždy ho budu mít. Ale nástup sovětské mentality v novém hávu, kterou jsem na Krymu zažíval, mě vystrašil“.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.