Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
ČNB: Řešíme skutečné problémy evropského bankovnictví?

ČNB: Řešíme skutečné problémy evropského bankovnictví?

17.7.2014 10:45
Autor: Redakce, Patria Online

Jsou-li ekonomové v posledních letech dotazováni na hlavní problémy evropských bank, tak většinou hovoří o nadměrné velikosti celého sektoru i některých jednotlivých bank, o vysokém zatížení domácností a podniků bankovními úvěry a o jejich ne vždy dobré kvalitě. V řadě dokumentů a vyjádření představitelů EU se za hlavní problém označuje fragmentace bankovního sektoru eurozóny i celé EU. A při vytváření bankovní unie je jedním z klíčových komunikačních východisek potřeba tuto fragmentaci eliminovat. Pod termínem fragmentace se přitom v kontextu bankovnictví EU obvykle rozumí odlišné úvěrové podmínky včetně úrokových sazeb z úvěrů či emitovaných dluhopisů v jednotlivých členských zemích. A za zdroj fragmentace jsou mj. považovány bariéry pro volný tok kapitálu a likvidity mezi zeměmi EU, tj. zejména mezi součástmi přeshraničně působících bankovních skupin. Je skutečně fragmentace až tak velkým problémem? Nebo je fragmentace spíše odrazem specifik bankovnictví a snahy o její eliminaci mohou přinést v konečném důsledku i rizika?

V prvé řadě je nutno uvést, že fragmentace není něco, co vzniklo po nástupu krize, a že jejím zdrojem nejsou pouze regulace a odlišné dohledové přístupy. Bankovní sektory v jednotlivých regionech či zemích EU se vždy v řadě věcí lišily. Dobře viditelné je to v oblasti poskytování hypotečních úvěrů. V některých zemích jsou poskytovány úvěry spíše s plovoucími sazbami, zatímco v jiných převážně s delšími fixacemi. Stejně tak se liší způsoby získávání zdrojů pro poskytování hypotečních úvěrů. Důvody jsou historické či zvykové. Místní experti nemají často jednoznačnou odpověď na otázku, proč tento trh v jejich zemi vypadá právě takto. Kvůli odlišným cyklickým a strukturálním charakteristikám ekonomik členských zemí rozdíly v úvěrových podmínkách existovaly i před finanční krizí.

Nicméně v průběhu systémové krize eurozóny v roce 2011 rozdíly v úvěrových podmínkách výrazně narostly, přičemž v periferních ekonomikách obzvláště malé a střední podniky trpěly horším přístupem k úvěrům, které byly navíc výrazně dražší než v zemích jádra eurozóny. Je evidentní, že přísnější úvěrové podmínky se projevovaly v zemích, kde předkrizový úvěrový a nemovitostní boom dosáhl nejvyšší intenzity. Rovněž výnosy požadované investory do státních dluhopisů se mezi jednotlivými zeměmi značně lišily. To bylo možné vysvětlit odlišnou mírou udržitelnosti veřejných financí. Opatření a přísliby ECB postupně rozdíly v úvěrových podmínkách a úrokových sazbách snížily, i když ne zcela. Přesto (či právě proto) se jedním z deklarovaných cílů ustanovení bankovní unie stalo fragmentaci ukončit a výše uvedené rozdíly na jednotném trhu eliminovat. Kromě vzniku společného mechanismu dohledu a rezolučního mechanismu by k dosažení cíle měly přispět transferové mechanismy založené na principu solidarity a aplikace skupinového zájmu jak na finanční skupiny a jejich součásti, tak na členské státy.

Ve stejné chvíli ale proti představám o jednoznačných výhodách zcela volného a jednotného trhu bankovních služeb začaly působit rostoucí snahy o ohraničení určitých aktivit na národním či lokálním principu (ring-fencing). Jde zejména o tlak na dostatečné vybavení bank působících na národním trhu vlastním kapitálem a bilanční likviditou (ať domácích bank nebo dcer či poboček zahraničních bank). To by nemělo být překvapivé, neboť jednou z hlavních lekcí finanční krize je, že velké, komplexní a přeshraničně operující bankovní skupiny se mohou stát silným zdrojem systémového rizika, přičemž bariéru jeho přenosu představuje právě regulatorní ohraničení segmentů jejich podnikání ve smyslu produktových linií i regionálních aktivit. Přeshraničně působící bankovní skupiny snahy o ohraničení aktivit samozřejmě nevítají. Jejich přirozeným zájmem je centralizované řízení kapitálu a likvidity. Je však nezbytné si uvědomit, že proti tomu stojí zájem veřejnosti na stabilitě finančních trhů. V případě české ekonomiky to platí dvojnásobně, neboť instituty skupinového zájmu a vnitroskupinové podpory vytváří potenciál pro vznik autonomního kanálu přenosu případných problémů zahraničních mateřských skupin do bilancí českých bank i do makroekonomického vývoje.

Na první pohled idea jednotného trhu EU s ohraničováním aktivit na lokální úrovni moc dohromady nejde. Ale bankovnictví není běžné odvětví. Je vysoce regulované, neboť pracuje ve velkém rozsahu s cizími penězi. Jeho problémy mohou mít velké dopady. A co je možná důležitější, bankovní obchody byly ze své podstaty vždy spíše lokální činností založenou na schopnosti bank vyhodnotit informace o klientech, které znají. Ohraničení rizik určitě vytváří pro přeshraničně působící instituce své náklady, které lze ale vnímat jako poměrně malou cenu za podporu finanční stability. Zastánci volného pohybu kapitálu a likvidity v přeshraničních skupinách naopak argumentují, že absence ohraničení umožňuje v krizi centrále banky stabilizovat zahraniční části, které se dostanou do potíží. I když tomu tak v některých případech může být, empirické studie dokumentují, že tento efekt není příliš silný a že v případě let 2008 až 2009 matky nebyly významným zdrojem síly pro své dcery.1

Součástí diskuze o fragmentaci je i postavení a fungování zahraničních poboček bank. V průběhu finanční krize se v některých zemích projevila rizika plynoucí ze situace, kdy domovská dohledová autorita nemá dostatečnou pravomoc nad pobočkami zahraničních bank působících v dané zemí prostřednictvím evropského pasu platného v rámci jednotného evropského prostoru. Případ britské a nizozemské pobočky islandské banky Landsbanki ilustroval, že členský stát nemusí být vždy schopen dostát svým závazkům z pojištění depozit sbíraných domácí bankou v zahraničních pobočkách, což vyvolalo o praxi „nedohlížených“ poboček v hostitelské zemi pochybnosti. Na tuto skutečnost reagovala směrnice o kapitálových požadavcích (CRD) alespoň částečně tím, že zavedla koncept významné pobočky, na jejímž dohledu se může podílet i hostitelský regulátor. Ve světě se ale prosazuje stále více názor, že zahraniční banky by na národních trzích vůbec neměly působit ve formě poboček, pokud by tyto byly systémově významné. V některých mimoevropských zemích již regulátoři takovou volbu neumožňují.

Dalším důvodem, proč lokální ohraničení, a tím pádem i určitá míra fragmentace, může být žádoucí, je nižší schopnost bank výrazně zvyšovat rozsah aktivit financovaných ze zahraničních zdrojů v optimistické fázi úvěrového cyklu. V tomto smyslu jsou žádoucí ty typy ohraničení, které zabrání tomu, aby byly v lokální ekonomice poskytovány úvěry v rozsahu, který zásadně nekoresponduje s výší lokálně dostupných úspor. I v tomto ohledu lze jako rizikovou hodnotit situaci, kdy na národním trhu působí systémově významná pobočka. Právě v boomu se mohou pobočky stát zdrojem nadměrného růstu úvěrů poskytovaných s neadekvátně nastavenými úvěrovými podmínkami, které k podobnému přístupu „strhnou“ i ostatní banky působící na lokálním trhu. V krizi pak může naopak dojít k výraznému utlumení aktivit zahraničních poboček s cílem přispět ke zlepšení kapitálové pozice celé přeshraniční skupiny či samotné matky. A pokud by se celá skupina dostala do potíží, autority v hostitelské zemi by neměly možnost zajistit stabilizaci pobočky prostřednictvím rekapitalizace, i když by byla na trhu systémově významnou institucí.2

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že obzvláště rizikovým trendem by se mohla stát motivace mateřských bank přeměnit velké a systémově významné dcery na pobočky bez právní subjektivity. V současnosti jsou dceřiné pobočky dohlíženy národním regulátorem, který dohlíží nad jejich dostatečnou kapitalizací, adekvátními zdroji pro financování aktiv a dostatkem rychle likvidních zdrojů. Bankovní unie sníží pravomoci národních orgánů dohledu i nad dceřinými společnostmi, nicméně převodem na pobočku by tyto pravomoci v rozhodující míře přešly na domovský orgán dohledu. Důsledkem by bylo sdílení veškerých rizik bankovní skupiny i zahraniční pobočkou, aniž by ČNB jako hostitelský orgán dohledu mohla případné negativní důsledky takového sdílení omezit.3

Riziko přeměny dcer na pobočky vyžaduje pravidelně hodnotit, zda se podmínky pro působení bank v ČR ve srovnání s jinými členskými zeměmi nezhoršují tak, aby vznikala motivace pro mateřské banky k přeměně přistoupit. Zároveň je nezbytné nastavit podmínky pro případnou přeměnu tak, aby byla dlouhodobá obezřetnostní rizika takového kroku v maximální míře snížena. Existence velkých a složitých zahraničních poboček není atraktivní ani pro autority domovské země, neboť ta v konečném důsledku přijímá širokou zodpovědnost za vývoj na trhu, kde má v některých oblastech omezené pravomoci. Pokud by přece jen došlo k přeměně systémově významné dcery v ČR na pobočku, byl by namístě posílený monitoring její činnosti a v případě identifikace rizik aktivní využívání výše zmíněných možností, které nabízí institut významné pobočky.

___________
1 Viz např. De Haas, R. a Van Lelyveld, I. (2014): Multinational Banks and the Global Financial Crisis: Weathering the Perfect Storm? European Bank for Reconstruction and Develop¬ment Working Paper 135, prosinec 2011.
2 Na význam tohoto faktoru upozorňuje studie Fiechter, J. a kol (2011): Subsidiaries or Branches: Does One Size Fit All?, IMF Staff Discussion Paper, březen 7, 2011. Podobně pro EU pak studie Fáykiss, P. a kol.(2013): Transforming Subsidiaries Into Branches - Should We be Worrying About It?, MNB Occasional Papers 106, září 2013.
3 Tato rizika nejsou hypotetická. České banky tradičně poskytují úvěry z domácích zdrojů a v rozhodující míře v domácí měně. V některých jiných zemích EU však mateřské banky prostřednictvím centrálních zdrojů poskytovaly úvěry na bydlení v zahraničních měnách a podporovaly tím bublinu na trhu nemovitostí, jejíž splasknutí pak mělo značné dopady na finanční stabilitu i reálnou ekonomiku příslušných zemí. Národní autority přitom měly velmi omezené pravomocí, jak této situaci zabránit.

Autorem textu je Jan Frait, Česká národní banka.

Text byl převzat z blogu ČNB s jejím svolením - originální text zde.


Váš názor
Na tomto místě můžete zahájit diskusi. Zatím nebyl zadán žádný názor. Do diskuse mohou přispívat pouze přihlášení uživatelé (Přihlásit). Pokud nemáte účet, na který byste se mohli přihlásit, registrujte se zde.
Aktuální komentáře
13.12.2017
6:31Fed, sazby a očekávání trhů. Situace se opakuje, říká Fidelity
12.12.2017
22:02Technologickému sektoru se dnes nedařilo
18:18Evropa má skrytého technologického šampiona, vydělává až moc
17:08Praha zpět v zeleném, pomohl ČEZ a KB
17:07Odpoledne patří dolaru a zlepšení tržního sentimentu  
15:50Česká zbrojovka a.s.: Oprava notářského zápisu o průběhu schůze vlastníků dluhopisů konané 21. 11. 2017
15:48ZEW: Pokles důvěry v německou ekonomiku překonal odhady
15:43ČEZ, a.s. - Zápis z valné hromady ČEZ OZ UIF 16.8.2017
15:30Tesla dostala největší objednávku na svůj Semi, Pepsi jich koupí 100
15:26Výbuch rakouského plynového terminálu odřízl Itálii, Slovinsko a Chorvatsko. Ceny komodity prudce rostou
14:32Polovodiče, mikročipy a Micron: stojí ještě za to? (pohled analytika)  
14:13Maloja Investment SICAV a.s.: Výroční zpráva za období 1. 11. 2016 - 31. 8. 2017
13:34Česká exportní banka, a.s.: Informace o vyplacení úrokových výnosů z emisí dluhopisů
13:09Tenoučká prasklina zalomcovala trhy s ropou
12:26Americká studie: Brexit oslabí Velkou Británii i vliv USA v Evropě
11:56Nové byty v Praze meziročně zdražily o 15 procent, tvrdí analýza Deloitte
11:32Přichází přelomový rok pro fúze a akvizice
11:11Evropské indexy mírně rostou, Gemalto +33 %
10:19Koruna kvůli pomalejší inflaci už tolik neláká, dražší ropa má omezený vliv na komoditní měny  
9:28V areálu v Záluží hořelo, Unipetrol omezil provoz

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Denní kalendář hlavních událostí
Nebyla nalezena žádná data