Pokud někdo četl knihu Mandolína kapitána Corelliho, dostalo se mu vedle barvitého děje i mnohého dalšího. Třeba popisu toho, jakých zvěrstev se na řecké společnosti dopustili vyznavači komunismu, či jak se z vyhýbání se daním stal národní sport. A nevyhnutelně i popisu vztahů mezi Řeky a Němci, jdoucími od válečných zločinů až po poválečné turistické „nájezdy“. Řecko je takovým hodně barvitým evropským kotlíkem a teplota v něm už delší dobu zase povážlivě stoupá. A opět hrají významnou roli Němci i komunisté 2.0.
Asi většina lidí se domnívá, že Řekové si za své dluhy a tudíž i současné problémy mohou sami. Uvedená kniha by tento názor v mnoha ohledech podporovala (třeba kvůli onomu vyhýbání se daním). Já jsem ale toho názoru, že za dluh může vždy jak ten co si půjčuje, tak ten, který mu půjčuje. A to jak v okamžiku vzniku dluhu, tak během jeho (ne)splácení. Na úrovni celoevropské ekonomiky to jasně vystupuje do popředí ve chvíli, kdy si uvědomíme, že mechanismus je v principu následující: Země A má vyšší produkt než spotřebu a tudíž může (chce) půjčovat. Půjčí zemi B, která tak může (chce) nakoupit zboží od země A (které si občané země A nespotřebovali). Takto vzniklý dluh je zrovna tak dluhem, jako získáním poptávky a zaměstnanosti (pro zemi A). Pokud má dojít ke splácení dluhů, vše se musí obrátit – země A musí poskytovat poptávku a země B generovat více než spotřebuje. Pokud se tak neděje, dochází k absurdní situaci, kdy je některé země velmi zadlužená, ale nemá práci (poptávku).
Řekové neprodukují výjimečně kvalitní zboží, na které by se v Německu stály fronty. Nemají (pravděpodobně) ani výjimečnou nákladovou konkurenceschopnost. Na druhou stranu se Německo také nijak moc nesnaží o to, aby změnilo svůj mustr „pracuj a spoř“. Řecko nasekalo dluhy, ale Německo mělo vědět, že půjčuje někomu, kdo bude jen těžko splácet. V USA jsou za hypotéční krizi viněny banky (a správně) a ani zdaleka ne tolik zadlužené domácnosti. Stejným pohledem by musely být Německo na pranýři. Ono „jen“ půjčovalo, aby mělo samo práci. Kdo byl tedy více nezodpovědný? Německo je nyní vzorem střídmosti, ale co když se vezmou do úvahy veškeré dluhy v přímém i přeneseném slova smyslu z minulého století?
Snažím se říci, že Řecko a s ním i celá Evropa během víkendu dospěly do poměrně kritického bodu, který nelze ani zdaleka vykreslit černobíle. Podle mne nemusí vše skončit nějakou tragédií. Předpokladem ale je, aby se Německo přestalo držet své „pravdy“, která sice pravdou je, ale jen parciální a založená na selektivní historii. Do toho všeho bude hrát mandolína jiného italského kapitána - Draghiho. O ní už toho také bylo napsáno dost, ale snad nebude na škodu, když se jednoduše podíváme na to, jak se v minulosti vyvíjela rozvaha hlavních centrálních bank a jak by se měla vyvíjet v letech 2015 a 2016:
Rozvaha ECB začala klesat v roce 2012, krátce předtím, než Fed začal svou rozvahu opět navyšovat. Nyní se směr u obou bank otáčí, což je asi příhodné a hádejme, co je lepší. V neposlední řadě si bez velké námahy všimneme, že úplně mimo jinými bankami nastavený standard bude QE v Japonsku. Můžeme to v duchu ultrakonzervativní ekonomie interpretovat tak, že tamní elity se snaží zdestruovat celou zemi. Já to interpretuji v podstatě tak, že je to důsledek předchozí váhavosti. Celkově tak obrázek (v mé interpretaci) ukazuje, jak vypadá rozdíl mezi strategií razantního monetárního šoku (Fed, BoE), velké několikaleté váhavosti (ECB) až po váhavost chronickou (BoJ). Z investičního hlediska je důležitý závěr, že ač rozvaha Fedu bude (pasivně) mírně klesat, celková globální likvidita strádat určitě nebude.
Obecně se nyní tak nějak předpokládá, že se vše nakonec vyřeší bez velkých vln. Mandolína kapitána Draghiho může také navodit lepší atmosféru, ale zdá se mi, že k nějakému konečnému rozuzlení máme přece jen ještě daleko. Proč? Možná proto, že pokaždé vyplouvá na povrch jedno a to samé, jen v jiném kabátu. A je pravdou, že situace v řecké ekonomice se tu a tam lepší. Ale i pokud bychom předpokládali, že nezaměstnanost bude dál klesat tempem nastaveným v posledních měsících, na úroveň 10 % se podle mých jednoduchých odhadů země dostane za cca 7 – 8 let. Takový výhled moc nezjemní ani mandolínový kvintet.