V březnu 2000 se vedoucí představitelé Evropské unie (tehdy ještě patnáctičlenné) dohodli na ambiciózním plánu rozvoje evropské ekonomiky založeném na rozšíření informačních technologií a vyšším důrazu na vzdělávání a výzkum. Do plánu se dostaly i těžko definovatelné cíle „sociální soudružnosti“, což komplikovalo jeho proveditelnost, neboť co je sociální se těžko definuje a těžko se na tom shodne francouzský socialista a britský konzervativec. Plán nicméně dostal jméno „lisabonská agenda“ a měl být odpovědí na akceleraci růstu americké ekonomiky, které Evropa jen přihlížela.
Naplňování agendy se ukázalo mnohem těžší než její přijetí, neboť to vyžadovalo pro politiky obtížnou volbu mezi udržováním dobrých vztahů se silnými zájmovými skupinami, které měly a mají zájem na udržení statu quo (protesty francouzských odborů proti částečné liberalizaci rigidních institucí francouzského trhu práce jsou jen jedním příkladem – viz náš
předchozí komentář).
Již v roce 2004 zpráva skupiny Wima Koka konstatovala, že lisabonská agenda se nenaplňuje a že hrozí její kolaps. Ten de facto nastal, když národní vlády zakázaly Evropské komisi uveřejňovat jakékoliv údaje o hodnocení reformních aktivit jednotlivých států. V letošním roce se však Evropská unie pod vedením Rakouska rozhodla učinit možná poslední pokus lisabonskou agendu oživit. Podle nového plánu, tzv. Lisabon 2 měly jednotlivé národní vlády předložit své vlastní reformní plány včetně specifikace kroků k jejich naplnění a jmenování zodpovědného ministra. To však učinilo jen 11 států a ve většině zemí byl celý proces přesunut na čistě byrokratickou úroveň.
Podle dalšího reportu, tentokrát od dvou veteránů ekonomie evropské integrace Jeana Pisani-Ferry a André Sapira Lisabon 2 nefunguje a je nutné již teď v první polovině přijmout zásadní kroky k záchraně reformní agendy. Klíčové je vypracování metodologie jak reformní plány hodnotit a případně koordinovat. Evropská komise by také měla mít právo povolat jednotlivé národní ministry financí k odpovědnosti, dojde-li k chybám v čerpání z rozpočtu EU.
Upřímně řečeno, jde zřejmě jen o zoufalý pokus zachovat téma reforem na programu Evropské unie. Jakkoliv jde o téma klíčové, zdá se, že Evropská unie zkrátka není oním fórem, kde by bylo možné dospět k dohodě nad prioritami ekonomických reforem. Zájmy a preference jednotlivých členských států se natolik liší, že jejich sladění je nemožné. Vzhledem k tomu co se nyní děje na pařížských ulicích, to ale zase není až tak špatná zpráva…
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)