České daně jsou vysoké, každý z nás, včetně nemluvňat a důchodců, zaplatí ročně státu více než 100 000 korun na nejrůznějších daních, pojištění, clech či poplatcích. Moudří poslanci a úředníci nám pak ty peníze vrátí a dokonce trochu přidají, protože si půjčí, za mírný úrok na náš účet, od našich bankéřů. Po cestě, pravda, se nějaké peníze rozkutálejí, tu na umělý trávník v klubu jednoho z poslanců, tu na zvýšení nemocenské pro „páteční marody“, tu na kompenzace spřátelené finanční skupiny.
Je zajímavé, že takové zacházení s našimi penězi tolerujeme. Daně představují pro každou ekonomiku „nutné zlo“, existují jen více či méně špatné daně. Každá daň totiž deformuje ceny, resp. snižuje výnosnost lidských aktivit. Již dnes přitom využíváme plné "instrumentárium" daní: Daníme spotřebu, příjmy, úspory, majetek. Sazba daně z příjmu firem ve výši 24 % není u nás nijak mimořádně lákavá ve srovnání s vyhlídkou na 22 % v Polsku, 18 % v Maďarsku či dnes již slavnými 12,5 % v Irsku. Zdanění příjmů fyzických osob nevybočuje z (vysokého) evropského standardu. Sazba sociálního "pojištění" (v astronomické výši 47,5 % hrubé mzdy) výrazně prodražuje pracovní sílu a vede tak k vyšší nezaměstnanosti. Daň z úspor ve výši 15 % odrazuje od spoření a vede k finančním spekulacím. Různá sazba daně z přidané hodnoty deformuje struktury spotřeby.
Je tedy logické, že daně jsou středem pozornosti politiků, kteří nám, nabízejí své recepty, jak daňový systém zlepšit. Vládní ČSSD již naštěstí opustila své nereálné představy vyššího zdanění a prosazuje či již prosadila přesun části daní z příjmových daní na daně ze spotřeby, které jsou přece jenom o něco méně škodlivé. Jak už se to ale socialistům stává, reforma jim zvýšila celkové daňové příjmy, platíme tedy nakonec na daních více, i když nás pohled na výplatní pásku bude bolet o něco málo méně.
Opoziční ODS bere i na daně svůj „rovný metr“ a navrhuje všem stejnou sazbu 15 %, ať už na příjmy, či na spotřebu. Ekonomicky je to rozumný návrh, čím jsou daně jednodušší, tím se lépe vybírají a tím je menší pokušení podvádět. ODS však svůj návrh prezentovala jako daňovou revoluci, čehož se asi sama lekla, neboť nyní statečně mlží, jak to vlastně bude se všemi možnými daňovými výhodami na penzijní připojištění, životní pojistky, hypotéky, atd.
Čeští politici by přitom při zacházení s daněmi měli být dvojnásob opatrní. Jsme nejen zemí s rychle rostoucím zadlužením, ale také zemí, která velmi rychle stárne. Čím budeme starší, tím méně nás bude pracovat a tím více budeme potřebovat například na zdravotnictví (na důchody doufejme ne, ty už dávno budou soukromé…). Pokud budeme trvat na financování zdravotnictví z daní, budeme muset zvyšovat daně, což povede k vyšší nezaměstnanosti, a tedy k dalšímu zmenšení počtu plátců daní. Začarovaný kruh by se tak mohl rychle uzavřít.
Při rozhodování o tom, z jakých daní financovat veřejné výdaje, se vláda rozhoduje mezi několika zly, protože existují jen "špatné daně." Rozhodující je, jak vysoké výdaje má ten který stát a jak vysoké proto potřebuje příjmy rozpočtu. Jsou-li výdaje nízké, mohou být nízké i daně a ekonomika funguje efektivně. Pokud jsou výdaje příliš vysoké, daně se stávají nesnesitelnými a ohrožují prosperitu země. Snížení veřejných výdajů je sice politicky obtížné, ale je možné. Řada zemí své veřejné výdaje výrazně snížila (v Evropě například Belgie, Nizozemí, Irsko, ale i Švédsko nebo Finsko) a úroveň veřejných služeb tím nijak neutrpěla.
Kdybychom,například, následovali příklad Finska, snížila by vláda své výdaje o nějakých 200 miliard korun. O něco menší částku by pak mohla „vrátit“ domácnostem a podnikům. To by byla ta nejlepší daňová reforma pro českou ekonomiku. Jen to chce najít těch 200 miliard škrtů… Hlásí se někdo dobrovolně?
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)