Oficiální strategie ČR prezentovaná vládou je splnit kritéria vstupu do eurozóny v roce 2008 a po dvouletém období v ERM2 zavést v roce 2010 společnou měnu. Euro jako takové existuje od začátku roku 1999 (jako oběživo od 2002). Prakticky od jeho vzniku se však objevují myšlenky o jeho stabilitě a o rozpadu eurozóny. Na druhou stranu je zde fakt, že společná měna se v zemích EMU drží už 7 let a zatím neprošla vážnou krizí, která by rozpadem hrozila. Navíc ČR a další státy do eurozóny směřují. Debata o rozpadu EMU se naposledy rozvířila loni v červnu po neúspěchu ústavy EU ve Francii a Nizozemsku. K tomu jeden z italských ministrů spekuloval o návratu k liře. Uveďme tedy stručně v několika bodech problematiku společné měny, kde se zároveň implicitně objevují argumenty pro a proti euru.
 |
* Jedním z důležitých bodů je ekonomická homogenita eurozóny. I vzhledem k předchozímu vývoji panují mezi jednotlivými zeměmi rozdíly v ekonomické výkonnosti, zadlužení, inflaci či fázi ekonomického cyklu. Za tohoto stavu je podle teorie optimálních měnových zón efektivnější systém samostatných měn a s možností pohybu kurzů.
* Protiargumentem je možnost postupného sladění ekonomik s nominální kotvou ve formě jednotné stabilní měny. Často se srovnává situace EMU s USA - i tam panují mezi jednotlivými státy značné rozdíly a existence více měn by mohla být opodstatněná. Přesto systém s jednotným dolarem funguje.
* EMU však má fungovat (třeba opět na rozdíl od USA) za podmínek jednotné měnové politiky a mnoha politik rozpočtových. To je samozřejmě zdrojem mnoha problémů. Vlády neustále směřují k nezodpovědné rozpočtové politice a současný stav, kdy hospodářský růst ekonomiky nijak zvlášť neoslňuje a nezaměstnanost je vysoká, samozřejmě tendenci nafukovat různé dávky a dotace ještě umocňuje. To by mohlo teoreticky destabilizovat jednotnou měnu. Nástroje, jak tomu zabránit, má ECB – ovšem silnější utažení měnové politiky opět snižuje růst. Společná měna by tak mohla být brzdou hospodářského růstu.
* Proti tomuto nebezpečí byl na druhou stranu zaveden Pakt stability a růstu. Kritérium držet schodky rozpočtů pod 3 % HDP a veřejný dluh pod 60 % HDP, případně vyšší, ale klesající.
* Kritéria Paktu stability jsou ale někdy označována za příliš tvrdá a příliš omezující pro zemi, která se zrovna nachází ve fázi ekonomického útlumu. Proto znovu představitelé národních vlád (hlavně velkých zemí) tlačili tak dlouho na změnu paktu, až se tak v březnu 2005 opravdu stalo. Změkčení Paktu stability je citelné. 3% limit na deficit se nyní fakticky dodržovat nemusí i několik let – stačí, aby ekonomika byla v recesi nebo docházelo k důležitým reformám.
* Možnou cestou je začít postupně harmonizovat fiskální politiku a posílit roli Evropské komise jako „vlády EU“. Zatím však proti táboru hájícímu myšlenku federální EU stojí zhruba stejně silný s myšlenkou EU jako hospodářského společenství nezávislých evropských států.
* Problematiku rozhodování v EU, které se s rozšiřováním unie je značně komplikuje, měla řešit ústava EU. Ta byla ratifikována v některých zemích, avšak celý proces se, jak se zdá, zastavil po neúspěchu ve Francii a Nizozemsku.
Argumentem pro společnou měnu jsou nižší transakční náklady, a tedy hladší obchod uvnitř EMU. Větší transparence cen posiluje konkurenci na jednotném trhu. Stabilní jednotná měna snižuje nejistotu na trzích a může přispívat k vyšším investicím. Rozšiřuje možnost financování na celý trh EMU bez kurzového rizika, což vede k rozvoji dluhopisového trhu v eurech. Proti zrušení eura hovoří vysoké náklady pro některé země: Například pro zmiňovanou Itálii by znovuzavedení liry znamenalo růst rizikové prémie, tedy růst úrokových sazeb. Při jejím zadlužení by se tak správa dluhu značně prodražila. Rozpad EMU by také byl silným šokem pro finanční trhy, dluhopisové i akciové.
Proti společné měně hovoří slabé stabilizační mechanismy, nedisciplinovaná rozpočtová politika a neschopnost tento problém řešit. Společná měna posiluje ve vládách chování černého pasažéra a svádění problémů na onu banku kdesi ve Frankfurtu. Možná by řešení urychlila výraznější krize ve velkých zemích EMU, která by postrčila kupředu nezbytné reformy sociálního státu. Problémem jsou také špatně fungující trhy práce. Technicky by návrat k národním měnám neměl být příliš obtížný.
Problematickým argumentem je politika. Politici ze zemí EMU většinou za eurem pevně stojí a svými slovy se mu snaží dodat kredibilitu. Na druhou stranu však jejich činy mnohdy společnou měnu spíše podkopávají.
Eurozóna a její budoucnost je důležitým tematem i pro ČR. Naše země se má stát od roku 2010 členem EMU. Dá se říci, že snaha splnit Maastrichtská kritéria a zavést euro je pro Česko pozitivní, přece jen nutí vládu omezovat rozpočtové výdaje. Po zavedení eura však ČR ztratí samostatnou měnu jako jeden z důležitých mechanismů pro konvergenci se zbytkem EU. Měnovou politiku bude skrze ECB fakticky určovat stav ekonomik zbytku EMU, hlavně velkých států. Na druhou stranu ale uveďme, menší a flexibilní státy jako Finsko, Rakousko či Irsko se s eurem vyrovnávají velmi dobře.
Jaký je Váš názor na budoucnost eura a ČR jako člena eurozóny? Chcete euro, nebo korunu?
Hlasování a diskuse o tematu probíhá ZDE