Česká ekonomika je prý tygrem střední Evropy, ne-li celé Evropské unie. Průmysl roste dvouciferným tempem, mzdy také rostou, příjmy státní kasy jsou vyšší než očekávání. Je možné se z takové záplavy dobrých údajů netěšit?
Ne nadarmo se ale ekonomii říká „dismal science“. Pro ekonomy totiž současná euforie nepředstavuje ani tak zasloužený triumf, jako spíš nevyužitou šanci. Česká ekonomika neroste proto, že by byla bůhvíjak vnitřně konkurenční: Stačí se podívat na neklesající nezaměstnanost, či na patetický stav (ne)reforem sociálního sektoru, důchodů či zdravotnictví.
Užíváme si zkrátka dividendy vstupu do Evropské unie, na který se u nás připravovali všichni zahraniční investoři a teď chrlí televizní obrazovky, automobily i sklo na evropské trhy. Efekt vstupu do EU se však vyčerpá (stačí se podívat na pokles dynamiky investic v posledních dvou čtvrtletích) a naše ekonomika se vrátí ke „svým“ 2 % růstu ročně.
Aby se to nestalo, musela by vláda využít letošní mimořádně příznivé situace a začínat něco dělat s veřejnými rozpočty. Třeba snížit dynamiku růstu mezd ve veřejném sektoru na nulu, valorizovat důchody jen minimálně nebo vůbec, snížit nemocenskou a eliminovat doživotní nárok na tzv. životní minimum, které je pro mnoho lidí vyšší než jejich potenciální mzda. Proč vlastně máme v období tak masivní konjunktury rozpočtový schodek? Co budeme dělat, až se růst zpomalí?
V podobně euforickém rozpoložení bylo Německo (východní) v polovině 90. let, kdy se zdálo, že všechno jde podle plánu Helmuta Kohla na „kvetoucí zahradu“. Dálnice se opravovaly, byty stavěly, všechny energetické sítě se rekonstruovaly. A mezitím se politici vyhýbali reformě sociálního systému a raději zvyšovali minimální mzdu, jakoby zapomněli, že veškeré investice nebudou k ničemu, pokud lidé nebudou ochotni pracovat. Když přišly těžší časy, rozpočtový schodek se prudce zvýšil, nezaměstnanost zůstala vysoká a celá země propadla do deprese, z které se doposud nevzpamatovala.
Bylo by neodpustitelné, kdybychom stejně prohospodařili několik ekonomicky dobrých let i my. Kdy bychom reformy měli dělat, když ne dnes?
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)