I pokud si za míru úspěchu země zvolíme mírně zavádějící ukazatele typu produkt/příjem na hlavu, predikční hra s tím, kdy doženeme jiný region, je povětšině úsměvná. I pokud bereme snahu "dohonit a předhonit" jako smysluplnou, měřením se naše efektivita nezvýší a skutečný pojem o velikosti mezery mezi námi a "vyspělejšími" zeměmi a o tom, co je potřeba s tím dělat, získáme pouze, pokud se podíváme, co je pod povrchem. To znamená podívat se na dva hlavní faktory, které onen pokrok způsobují - inovace a postupné zlepšování.
Inovace se i u nás stává hodně diskutovaným tématem, k tomu, abychom se stali jejím centrem, je ale daleko. Historie zemí, které jsou ikonou inovací, učí, že inovaci je možné aktivně podporovat, či naopak tlumit, se skutečným pozitivním, či negativním výsledkem - lze ji do určité míry řídit a urychlovat. To přesto, že podstata inovace leží na nepredikovatelném, prchavém základě náhody, štěstí, nejistoty, apod. V principu tak podstata podpory inovace leží v tom, mít co nejvíce "otevřených sázek" a ve zvyšování pravděpodobnosti jejich úspěchu.
Počet oněch sázek (výzkumných projektů a jejich ekvivalentů) je ovlivněn jak postojem privátní, tak státní sféry. Co se týče soukromé sféry, paralela se sázkami naznačuje, že inovace jsou do značné míry o postoji vůči riziku. U privátní sféry je tedy klíčová ochota a možnost riskovat.
Ona ochota je hlavně o vnitropodnikových kulturách a tlaku konkurence. Inovace jde ruku v ruce s flexibilitou, neformálností, plochými organizačními strukturami, motivujícím programem odměňování v celé organizaci a delegováním pravomocí. Toto se např. odráží v krizi R&D ve velkých farmaceutických společnostech, které si inovaci kupují akvizicemi malých společností (které se úprávě vyznačují popsanými charakteristikami).
A možnost riskovat je pak zejména o tom, jaký je (i) přístup ke kapitálu ochotnému financovat rizikovější projekty (rozvoj fondů rizikového kapitálu, potažmo celého akciového trhu, apod.) a jaké je (ii) celkové institucionální prostředí v zemi. Pokud se valná část zdrojů, včetně času, ve firmě musí orientovat na základní životní funkce (sehnat provozní úvěr, snížit nedobytnost pohledávek, vypořádat se s nekonzistentními postoji finančního úřadu, vymáháním patentových práv, nadměrnou "nemocností" zaměstnanců a jejich nedostatečnou/nevhodnou kvalifikací, apod.), riskování ve výzkumu a vývoji asi nebude priorotou.
Protože inovace znamená proces počínaje výzkumem až po implementaci jeho výsledků v provozu (nový výrobek, nová výrobní technologie, způsob komunikace...), sklerotičnost většiny Evropy (rigidní trhy práce, kapitálu, vliv státu ve firmách...), včetně naší země, nedává dobrý základ výše uvedenému. Jde již o evergreen, denně se o tom přesvědčují zástupci odvětví od specializované chemie, přes farmacii, biotechnologie, po spotřební zboží a elektroniku.
Je dlouhá cesta od prvního uvedení inovace do praxe do dosažení jejího maximálního potenciálu. To platí jak o produktových inovacích, tak o inovacích výrobních. Nejlepší konkurenční výhodu firmy a stejně tak celé ekonomiky, jakou si můžeme představit, je pak právě mix inovací a nekompromisní zaměření se na postupnou změnu/zlepšení (ekvivalent Kaizen) - tj. dotažení oněch inovací, v praxi do dokonalosti. O tomto více příště.