Stejně jako loni vyplňuje v médiích okurkovou sezónu téma stoupajících dluhů českých domácností. Tu a tam se objeví poplašná zpráva o desítkách či stovkách tisíc domácností neschopných splácet své závazky u bank či společností poskytujících spotřebitelské úvěry. Zpravidla se jedná o výstřely do tmy postrádající komplexní zhodnocení. Ani následující řádky ho nepřináší, vlastně jde jen o dvě poznámky, které v této diskusi zatím chybí.
Poznámka první: struktura dluhů českých domácností. Poplašné zprávy mluví především o spotřebitelských úvěrech, které si domácnosti berou k zaplacení dovolených, nákupu dárků a dalšího zbytného zboží. Jenže spotřebitelské úvěry, kontokorenty a debetní zůstatky na běžných účtech se na celkovém objemu úvěrů poskytnutých domácnostem podílí jen 27 procenty, přičemž v posledních třech letech tento podíl klesá. Těžiště zadluženosti českých domácností leží v hypotékách a úvěrech ze stavebního spoření, jež se na celkovém objemu úvěrů poskytnutých domácnostem podílí 65 procenty. Právě půjčky spojené s pořízením nemovitostí stojí za velmi rychlým růstem zadluženosti domácností v posledních letech. Z hlediska rizik finančního sektoru je důležitější sledovat schopnost domácností splácet hypotéky, než se zaměřovat na segment spotřebitelských půjček. Z hlediska rizik je důležité, že hypotéky mívají delší dobu splatnosti (resp. fixace úrokových sazeb) než spotřebitelské úvěry či kontokorenty. Nicméně pro centrální banku z toho vyplývá nutnost sledovat vývoj cen nemovitostí při zvyšování úrokových sazeb. Zvýšení počtu nesplácených hypoték a pokles cen nemovitostí, kterými jsou tyto úvěry jištěny, by bankovnímu sektoru zrovna neprospěly.
Poznámka druhá: kdo si půjčuje. Statistika rodinných účtů sledovaná Českým statistickým úřadem ukazuje, že nejvíce v absolutním i relativním (vůči úrovni příjmů) se zadlužuje nejbohatších 10 procent českých domácností (z hlediska výše příjmů). Případné zvýšení úrokových sazeb a růst nákladů na dluhové financování by tyto domácnosti unesly snadněji než rodiny s nižšími příjmy. Riziko zvýšení počtu nesplácených úvěrů je tedy nižší, než kdyby těžištěm růstu zadluženosti byly domácnosti s nízkými příjmy.
Fenomén zadluženosti domácností je samozřejmě vhodné sledovat, ale nikoli přeceňovat. Zároveň s transformací české ekonomiky na firemní úrovni, dochází také k přeměně životního stylu domácností. Celková úroveň zadluženosti českých domácností, která je zatím stále poměrně nízká, podíl jednotlivých typů úvěrů a struktura dlužníků podle jejich příjmů obavy spíše tlumí než vyvolává. Zvýšenou pozornost si ovšem zaslouží trh nemovitostí, který by mohla rozkolísat kombinace zvyšování úrokových sazeb a deregulace nájemného.