Popularita dne daňové svobody roste z roku na rok. Tento „ukazatel“ by měl zpřístupnit téma daňové zátěže široké veřejnosti. Jenže tuto popularizační snahu doprovází otázka, jaké zvolit měřítko daňového břemene.
Den daňové svobody je pomyslným prvním dnem v roce, kdy již lidé a firmy vydělávají jenom na sebe, neboť již vydělali prací či investováním na daně, které budou muset v průběhu relevantního roku zaplatit. Hledáme tedy zlomek, kde v čitateli jsou daně a ve jmenovateli celkové příjmy před zdaněním.
Co se týče čitatele, jsou logickou volbou celkové daňové příjmy veřejných rozpočtů včetně kvazidaní v podobě pojistného na sociální a zdravotní zabezpečení. Zde se ovšem musíme rozhodnout, zda použít konsolidované daňové příjmy, které jsou sníženy o část příspěvku zaměstnavatelů na sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců vládního sektoru (státní instituce platí do státního rozpočtu), nebo počítat se skutečnými celkovými daňovými příjmy. Správnější se zdá být druhá možnost. V rámci účetnictví státního rozpočtu je to jedno, ale ekonomicky jde o daňové břemeno, které nesou ve stejné míře zaměstnanci vládního i soukromého sektoru. Nekonsolidované údaje používá také Eurostat při srovnávání daňové zátěže.
Liberální institut používá v čitateli výdaje veřejných rozpočtů. Z hlediska Barro-Ricardovy ekvivalence jsou dnešní rozpočtové schodky budoucími daněmi, a tedy dnešní výdaje pokryté příjmy a rozpočtovým schodkem lze chápat jako součet dnešních a budoucích daní. Jenže budoucí daně se promítnou do posunů dne daňové svobody v budoucnosti, nikoli letos. Zřejmě nejsprávnější by bylo říci: Den daňové svobody je letos x-tého dne měsíce y a vzhledem k tomu, že veřejný dluh bude na konci roku činit zhruba 1 100 mld. Kč (38 % HDP), čeká nás v budoucnosti 139 dní na jeho splacení, které budeme muset přičíst k obvyklé daňové zátěži. Jenže nikdo nevíme, jak budou tyto splátky dluhu rozloženy do jednotlivých let, a navíc stát je nesmrtelný z pohledu nutnosti uhradit svůj dluh (alespoň do určité míry, než je kvůli předlužení nucen vyhlásit bankrot).
Problémy se týkají také volby jmenovatele hledaného poměru. První se nabízí hrubý domácí produkt v běžných cenách. Porovnáme-li daňové příjmy (včetně pojistného) a hrubý domácí produkt, nedostaneme nic jiného než složenou daňovou kvótu. Ta by podle našich projekcí měla letos klesnout na 35,9 % z loňských 37,0 %. Pokud bychom použili složenou daňovou kvótu jako poměr rozdělující rok na dvě části, byl by dnem daňové svobody letos 12. květen. Pro loňský rok vychází 15. květen. Zvolíme-li k výpočtu dne daňové svobody poměr výdajů veřejných rozpočtů (bez čistých půjček) a HDP dostaneme se v letošním roce k 12. červnu v roce loňském ke 4. červnu.
Hrubý domácí produkt je ovšem velmi hrubou aproximací příjmů. Při výrobě hrubého domácího produktu dochází k opotřebení výrobních zařízení. Spotřeba fixního kapitálu dosahuje zhruba 20 % HDP. Obnově výrobních kapacit tedy musíme věnovat zhruba pětinu HDP, kterou tudíž nemůžeme počítat do příjmů. Odečtením spotřeby fixního kapitálu od HDP dostaneme čistý domácí produkt. Ale ani toto nelze považovat za vhodnou aproximaci příjmu domácích firem a domácností. Část zisku z výroby a prodeje náleží zahraničním investorům, a právě v poslední době roste repatriace (i reinvestice) zisků na významu. Zohledněním bilance výnosů se dostáváme k čistému národnímu důchodu, který bývá používán jako aproximace příjmů českých firem a domácností, tj. koláčem, který rozdělujeme mezi daně a disponibilní důchod. Právě tuto metodologii používá americká společnost Tax Foundation, která koupila autorská práva na výpočet dne daňové svobody od floridského podnikatele Dallase Hostetlera. Tento způsob výpočtu, jež patrně nejlépe vystihuje podstatu dne daňové svobody, vede v letošním roce k datu 24. června. V roce 2004 byl takto spočítaný den daňové svobody 29. června.
 |
Pro mezinárodní srovnatelnost daňové zátěže zůstane zřejmě i nadále nepraktičtějším měřítkem složená daňová kvóta. Čtenář nechť si sám vybere, kdy si otevře láhev něčeho dobrého a oslaví osvobození od daňového jha. Vzhledem k progresi daně z příjmu fyzických osob si lidé s vyššími příjmy počkají déle než lidé s nižšími platy.