Ačkoli je nadpis této statě nadsázkou, hodnocení strategie integrace evropského kontinentu nemůže být po včerejšku nijak lichotivé. Formy integrace byly a jsou vybírány nikoli podle celoevropské ekonomické racionality, ale podle národních zájmů, případně ekonomicky nepodložených přání politiků. Na jedné straně tak máme Jednotný evropský pakt platící od roku 1987, jenž měl liberalizovat trhy zboží, služeb, práce a kapitálu, ale stále není mnoha bodech naplněn. Liberalizace služeb padla včera, rovnost na trhu práce je pouze zbožným přáním nových členských zemích EU. Na straně druhé přežívá společná zemědělská politika iniciovaná v 60. letech minulého století Charlesem de Gaullem a stále požírající polovinu rozpočtu EU. Dalším paradoxem je existence měnové unie, která neodpovídala a neodpovídá poctivému zhodnocení pomocí modelu optimálních měnových zón. Zde schizofrenii její existence dále zvýrazňuje „pružnost“ pravidel rozpočtové disciplíny.
Původním motivem vzniku Evropské unie byly obavy z opakování hrůz 2. světové války. Zdá se ale, že další podněty k integraci přicházely v dobách ekonomických obtíží jako univerzální všelék, aniž by se analyzovaly přínosy a náklady. Tu se přijalo pár nových zemí, jindy se třeba založila měnová unie. Někdy byl náhodně vybrán „krok správným směrem“, někdy se šláplo vedle.
Evropská unie je pacientem trpícím chronickou schizofrenií. Jednou cestou je omezená forma ekonomická integrace. Příkladem je celní unie a volný trh. Druhou cestou je směřování k politické a ekonomické unii se společnou ústavou, armádou, měnou a hospodářkou politikou. Země tvořící jádro Evropské unie ale přebíhají z jedné cesty na druhou podle vlastních potřeb. Když hrozí, že liberalizace trhu práce povede v některých zemích ke zvýšení nezaměstnanosti či poklesu mezd z důvodu strnulosti trhu práce a absence konkurenceschopnosti a neochoty s tím cokoli dělat, je návrh smeten ze stolu, ačkoli v kontextu celé EU by se tempo růstu HDP zvýšilo o 0,6 procentního bodu a práci by našlo 600.000 osob. Stejné země horují pro evropskou ústavu a harmonizaci daní. Paralelním případem schizofrenie je existence měnové unie a rozpad Paktu stability a růstu.
Kromě větších či menších, více či méně schizofrenních členských zemí EU jsou ve hře také orgány EU. Nemá cenu si nalhávat, že by šlo o ryze altruistické organizace a úředníky vymykající se teorii byrokracie Williama Niskasena. V jejich zájmu je a vždy maximalizace zisku sestávajícího z platu, nepeněžních požitků z úřadu, reputace, moci a rozsahu kompetencí. Z této strany můžeme vždy očekávat tlak na maximální formu integrace bez ohledu na její přínosy a náklady.
Vyostření obrysů problémů Evropské unie alespoň zřetelněji otevřelo prostor pro realistické hodnocení. Před rokem touto dobou by při hysterii zaslepeně oddaných fanoušků EU něco takové bylo obtížnější. Pokud bude chtít EU vybřednout z chronických ekonomických obtíží, plnit lisabonskou strategii a dostát i svému neekonomickému poslání, bude si muset vybrat jednu z cest. Kráčet po obou nebo neustále přeskakovat z jedné na druhou nelze do nekonečna. Než se tak stane, měla by si EU alespoň změnit svou hymnu. God save EU se zdá být příhodnější než Óda na radost.