Zdánlivě jednoduchá otázka, na kterou není vůbec
jednoduché odpovědět. Dá se říci, že odpověď je do značné
míry závislá na výběru „správných“ argumentů. Zkusme se
proto podívat na základní možnosti porovnání daní mezi
zeměmi a pokusit se nalézt náznak odpovědi. Není možné
obsáhnout na tomto prostoru všechny daně, a tak se
podívejme alespoň na ty, které se podnikání týkají nejvíce.
A proč se tím vlastně zabývat? Mimo jiné proto, že v nových
středoevropských členských zemí EU se v poslední době
stále častěji dostávají na stůl úvahy o reformách daňového
systému s cílem zvýšit atraktivitu podnikání prostřednictvím
lákavých daňových sazeb a jednoduššího daňového rámce.
Úvodním krokem, ke kterému se postupně přiklonily
všechny země v regionu, bylo snižování váhy přímých daní
a naopak posilování daní nepřímých. Ve druhém sledu
přicházejí na řadu úvahy o celkové daňové reformě, v
některých případech sestávající z dosud nepříliš tradičních
přístupů rovné daně. Limitujícím faktorem, avšak někdy i
stimulem, v tomto směru je nutnost řešit nerovnováhu
veřejných financí, se kterou bojují všechny země V-4.
Závazky plynoucí z konvergenčních programů mají zvyšovat
disciplínu hospodaření vlád, a tak jakékoliv reformní kroky
směrem k nižším daním musí být vyváženy škrty (reformou)
na výdajové straně rozpočtů nebo přesunem důrazu na jiný
typ daní.
Daňovou kvótou to začíná… ale nekončí
To jestli se někde platí daně vyšší nebo nižší není příliš
jednoduché srovnávat. Nejjednodušší porovnání umožňuje
daňová kvóta, která poměřuje souhrn všech daní k HDP.
Tento ukazatel sice ilustruje objem zaplacených daní
(včetně tzv. pojistného), ale ne rozdělení daňového zatížení
- ani z pohledu typů daní, ani z pohledu samotných
poplatníků - a to je třeba mít při jejím použití na paměti.
Z přehledu je zřejmé, že daňové zatížení se v rámci EU-25
značně liší; na jedné straně stojí Švédsko s podílem daní na
HDP ve výši 50,9 %, na straně druhé Kypr s téměř
polovičním zdaněním v poměru k HDP. Z přehledu
daňových kvót lze tedy říci, že nové členské země patří k
zemím s nejnižším celkovým zdaněním v rámci Unie. V
první desítce zemí s nejnižším daňovým zatížením je hned
osm nových členských zemí, Kyprem s podílem 26,3 %
HDP počínaje, Českou republikou s 36,2 % konče. Kromě
Maďarska jsou tedy tři zbylé, námi sledované země, v první
desítce s nejnižšími daněmi. Slovensko jako lídr reforem
bylo páté, ale dostupné údaje Eurostatu jsou teprve za rok
2003, a tak nezahrnují dopady loni zahájené reformy, které
posunou SR k ještě nižší hodnotě kvóty. Polsko je deváté s
malým odstupem následované posledním Českem. Ze
starých členských zemí je v první desítce jen Španělsko a
samozřejmě evropský tygr – Irsko (na čtvrtém místě), tzn.
že absolutní většina původních zemí Unie má celkové
zdanění vyšší než nové členské země. To ovšem
neznamená, že jsou zde všechny daně vyšší v relativním
vyjádření, protože existují výrazné rozdíly ve struktuře daní.
 |
Od přímých k nepřímým, aneb firemní daně
klesají
Asi hlavním trendem posledních let ve středoevropském
regionu, ale i v rámci starých členských zemí Unie, je
snižování firemních daní a neustálé zkratkovité poukazování
na odlišnosti výše daňových sazeb. Podíváme-li se na 19
současných zemí Unie, které jsou zastoupeny v OECD,
zjistíme, že celkem 14 z nich v průběhu let 2000-2004
snížilo sazbu daně z příjmu a jen pět zemí ji v posledních
pěti letech ponechalo beze změny.
Není asi třeba příliš rozvádět, že samotná sazba daně je
sice dobře porovnatelná a mediálně oblíbená, leč neoplývá
vypovídající hodnotou v důsledku značně rozdílných
daňových základů v jednotlivých zemích Unie. Může se
proto stát, že si na jedné straně některé firmy v západní
Evropě mohou stěžovat na vysoké daňové sazbyě, na
straně druhé jsou jimi placené daně ze zisku v relativním
porovnání k HDP ve skutečnosti nižší než třeba v ČR.
Příkladem může být Německo, kde byla daňová sazba ze
zisku korporací vyšší než v Česku, a poměr rozpočtových
příjmů z této daně k HDP byl v roce 2002 4x nižší. Záleží
proto velmi na úhlu pohledu a samozřejmě i na výběru
argumentů při porovnávání a hodnocení daňových systémů.
Sociální pojištění vede
Nižší sazba korporátní daně nemusí automaticky znamenat
nižší zátěž (a naopak), nemusí být konkurenční výhodou či
nevýhodou té které země a nemusí rovněž být ani hlavním
motivem firem pro stěhování ze západu na východ. Když se
podíváme na strukturu rozpočtových příjmů, mnohem větší
objem odvodů placených zaměstnanci a zaměstnavateli
představují quasi-daně v podobě „pojistného“ na sociální,
zdravotní aj. účely.
 |
Pokud se podíváme na celou Unii zjistíme, že asi
nejvýraznější rozdíly existují právě u quasi-daní, tedy u
sociálních příspěvků placených zaměstnanci a
zaměstnavateli, které se promítají i do ceny práce. Země V-
4 přitom patří mezi ekonomiky s nejvyšším objemem těchto
daní v poměru k HDP a Česká republika je v rámci této
skupiny jednoznačný leader. V rámci celé Unie je ČR
dokonce na třetím místě, hned po Německu a Francii.
Pravdou ovšem je, že nové členské země z V-4 vybírají ve
srovnávání s EU-15 více na pojistném, ale naopak méně na
příjmových daních. Takže pojistné je v jistém směru
faktorem kompenzujícím nižší přímé zdanění, které ovšem
na straně druhé zvyšuje náklady práce. Tyto celkové
náklady na pracovní sílu však zdaleka nedosahují poměrů
obvyklých v nejvyspělejších zemích EU. Potvrzují to i údaje
OECD za rok 2004, ze kterých vyplývá, že náklady práce
včetně příspěvků ve zpracovatelském průmyslu se v námi
sledovaných čtyřech zemích pohybují v rozmezí 13-22 %
průměrných nákladů v Německu. A právě tyto náklady
sehrávají při investičním rozhodování silnou roli. Není to
však pouze rozhodování mezi starými a novými členskými
zeměmi, ale i mezi jednotlivými novými státy, které mezi
sebou soupeří o investory, kterým nabízejí co nejvýhodnější
podmínky. A reformovaný daňový systém je či může být
jednou z nich.
A co dál…
Porovnávání daní mezi zeměmi není jednoduché ani
jednoznačné. Velmi proto záleží na výběru argumentů a
metod jejich porovnání, které je zvlášť aktuální v době
přípravy a realizace daňových reforem. Je takřka nemožné
najít jednoznačně pozitivní model daňového systému, ke
kterému je možné se ubírat. Na druhé straně však existují
praktické příklady, kterým směrem není vhodné se vůbec
vydávat (daně zvyšovat). Shodnout se však nejspíše lze na
čtyřech základních tezích reformovaného daňového
systému, a sice (1) daňový systém by měl být v rámci
možností spravedlivý, respektive spravedlivější než ten
předchozí, (2) daně by neměly být demotivující a ohrožovat
konkurenci, (3) daňový systém musí být srozumitelný a co
nejjednodušší (rovná se nejlevnější), a (4) jakýkoliv zásah
do daňového systému by měl být proveden zodpovědně – tj.
předem by měl být vyčíslen a analyzován z hlediska jeho
možných dopadů. Slovenský příklad v podobě zavedení
rovné daně a odbourání daní, které bychom mohli nazvat
neetickými (daně dědické, darovací, z převodu nemovitostí
a z dividend) je příkladem, který rozhodně stojí za
pozornost, mj. proto, že byl předem propočítán, a také
proto, že reforma daní neproběhla jako samostatný krok, ale
byla součástí celého reformního bloku zahrnujícího sociální
systém, školství a zdravotnictví.
Tato krátká analýza je součástí měsíčního makroekonomický přehledu, který obsahuje rovněž informace o Polsku, Slovensku a Maďarsku. Makroekonomický přehled je pro uživatele stránek www.patria.cz k dispozici ke stažení ZDE.