Ministři financí a po nich i premiéři a presidenti členských států Evropské unie konečně dokonali pomalý pohřeb Paktu stability a růstu, jehož skon jsme ohlásili již před téměř dvěma roky. Rozhodnutí Rady ministrů financí (ECOFINu) je zabaleno do typického ptydepe, když se jmenuje „Zlepšení implementace Paktu stability a růstu“ a Pakt nepřetržitě chválí jako základní stavební kámen jednotné evropské měny a dušuje se, že změny v Paktu budou minimální.
Nicméně, po chvále ministři přistoupili k „rozborce“ Paktu. Text působí zdánlivě velmi zodpovědně: Členské státy s nízkým dluhem budou moci cílovat cyklicky očištěný deficit ve výši 1 % HDP v rámci celého hospodářského cyklu, zatímco státy s vysokým dluhem by nadále měly dosahovat vyrovnaného nebo přebytkového rozpočtu. Navíc by všechny státy měly snižovat svůj dluh k udržitelné úrovni (implicitně tedy k hladině 60 % HDP). Státy by také neměly utrácet „nečekané“ zdroje při vyšším růstu a používat je na splácení dluhů.
Nejdůležitější modifikací Paktu je však příslib Komise brát v potaz charakteristiky jednotlivých států. Schodek nebude nadále automaticky považován za příliš vysoký, překročí-li hranici 3% HDP, ale Komise bude muset akceptovat vysvětlení vlády daného státu, pokud se vláda odvolá na „výjimečné a přechodné“ faktory. Takovými faktory mohou být například pomalý růst, či dokonce jen akumulace takzvané mezery výstupu, tj. mezery mezi potenciálním a reálným HDP.
Stačí tedy, pokud daná vláda se schodkem nad úrovní 3 % HDP prohlásí, že schodek je tak vysoký proto, že potenciální tempo růstu ekonomiky je 2,5 % ročně, ale že ekonomika roste jen o 1 %. Potenciální tempo růstu ekonomiky samozřejmě nikdo nezná a bude jistě zajímavé sledovat dohady o tom, má-li německá ekonomika na roční růst 1 %, 1,5 % či snad 2 %...
Kdyby snad odvolání na pomalý růst nestačilo, vložili ministři financí členských zemí EU do revize Paktu stability a růstu ještě další „výjimky“. Země s příliš vysokým schodkem se může odvolat na své výdaje na implementaci „Lisabonské agendy“ (která byla mezitím
de facto potichu zapomenuta), případně na upevňování solidarity, či na dosahování „evropských cílů“.
Je evidentní, že takto obecně definované výjimky umožňují členským zemím EU vysvětlit prakticky jakýkoliv schodek a původní význam Paktu, tj. eliminace pokušení provozovat příliš uvolněnou rozpočtovou politiku, je oslaben, ne-li zrušen. Místo rigidních, často nepříliš efektivních, ale vždy pokud možno jednotným pravidlům nastupuje „politické rozhodování“, kdy posouzení fiskální politiky je svěřeno politikům. To by samo o sobě nemuselo nutně být špatně, kdyby zde nebyly patrné dvě silné tendence.
Za prvé, politici si pravidla změnili, když se jim to hodilo a když ta stará pravidla měla osvědčit svůj význam. Motivace politiků tedy byla „špatná“, oni neměnili Pakt, aby ho vylepšili, ale aby ho oslabili.
Za druhé, útok na Pakt stability a růstu vedla Francie, země která patří mezi nejvýraznější zastánce starého a neefektivního modelu evropské ekonomiky, spoléhající na silné státní zásahy, vysoké daně a drahý sociální stát. Z hlediska francouzské vlády byl Pakt stability a růstu opravdu „nuisance“, neboť jí bránil v provádění její rozpočtové politiky. A ostatní vlády vyšly Francii vstříc v obavách, že špatná nálada Francouzů by se mohla projevit v odmítnutí evropské ústavy (ze stejného důvodu Evropská komise rychle vycouvala se svým plánem na liberalizaci služeb v rámci EU).
Proč by ale politika Evropské unie měla být pořád rukojmím francouzské politiky a francouzského pohledu na svět? Evropská unie byla dítětem francouzských politiků po druhé světové válce, dnes je to ale klub 25 států, kde většina nesdílí francouzské obavy a priority. Schopnost Francouzů dosahovat svého v takovém klubu je vlastně obdivuhodná. Ale je načase emancipovat Evropskou unii od poručnictví Francie a stanovovat principy evropských politik podle zájmů většiny Evropanů, ne jen podle francouzských zemědělců či státních zaměstnanců.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)