Dlouholetý pozorovatel a analytik názorů dřívějšího českého ministra sociálních věcí a premiéra, nyní evropského komisaře Vladimíra Špidly, se nemůže ubránit pocitu velkého paradoxu. Špidla si vybudoval kariéru v české sociální demokracii jako nejdůslednější obhájce hypertrofovaného českého sociálního státu a zuřivý odpůrce jakýchkoliv reforem. Poté, co se stal premiérem vlády sice své názory zmírnil, přesto zůstal přesvědčeným socialistou.
Tento muž je nyní pověřen agendou zaměstnanosti a „sociální sféry“ v Evropské komisi vedené poměrně pragmatickým a liberálně orientovaným José Barrosem. Vladimír Špidla tedy plní roli „naděje“ evropských socialistů, kteří se snaží za každou cenu ubránit „evropský sociální model“ ačkoliv není jasné, co je na něm tak skvělého, že to stojí za vysokou nezaměstnanost a pomalý růst.
Vladimír Špidla přišel začátkem února 2005 se svým „sociálním programem“, který míchá návrhy nebezpečné a nadějné. Napřed k těm nebezpečným:
Komisař Špidla se zavazuje k pokusu určit nejnižší zaručený příjem v celé Evropské unii. Šlo by tedy zřejmě o obdobu českého životního minima, ovšem na nadnárodní úrovni. Již naše zkušenost s životním minimem ukazuje, jak nebezpečný nástroj to je (pro nezanedbatelnou část českých rodin představuje životní minimum vážnou konkurenci příjmům z práce). Celoevropská konstrukce „minimálního příjmu“ či „životního minima“ by podobné problémy ještě znásobila, protože co je „životní minimum“ ve Francii či v Británii, je zcela jistě nadstandardní příjem v Estonsku či v Česku.
Potenciálně nebezpečný je i nápad institucionalizovat kolektivní vyjednávání mezi odbory a zaměstnavateli na úrovni EU. Standardně platí, že nejefektivnější je vyjednávání na úrovni firem, neboť tam lze brát v potaz finanční situaci firmy. Vyjednávání na vyšších úrovních je již spíše politickým cvičením.
Ale abychom Špidlovi nepřiznávali jen špatné nápady: ve svém programu se zavazuje usnadnit převádění důchodových „práv“ mezi státy EU. Skutečně, dnes je změna zaměstnavatele přes hranice byrokratickou noční můrou, neboť důchodové systémy se liší a nároky se jen těžko stěhují za člověkem. Není jasné, jak toto chce Evropská komise zjednodušit, ale jedno řešení se nabízí. Nejsnadněji přenositelné jsou soukromé důchodové úspory, neboť důchodovému fondu je skutečně úplně jedno, posíláte-li peníze z Dánska, Řecka či Litvy.
Takže, jen do toho: Privatizujme důchodové pojištění v Evropské unii a jeden bod agendy komisaře Špidly bude splněn. To jsou paradoxy…
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)