Tým expertů pověřených vládou k přípravě penzijní reformy nám nadělil pod stromeček první výstup své práce. Den před Vánocemi dostala veřejnost k dispozici projekci důchodového systému do roku 2100 pro varianty nulových změn a určitých parametrických reforem. Výsledky potvrzují, že reforma penzí je skutečně nevyhnutelná. Systém lze finančně stabilizovat kombinacemi parametrických reforem, otázkou však zůstává, zda by nebylo výhodnější přistoupit k zavedení 2. pilíře, tj. povinného spoření na penzi. Odpověď by vládní expertní tým měl vypracovat v první polovině příštího roku. Přesněji řečeno tento tým by měl propočítat návrhy jednotlivých politických stran, i když logičtější cestou by bylo, kdyby vláda zadala určitá optimalizační kritéria a expertní tým vypracoval množinu řešení, z níž by si vláda vybrala.
Rozměr problému, o němž je řeč, ukazuje vývoj míry závislosti. V grafu jsou zobrazeny křivky pro postupně se zvyšující věkovou hranici pro odchod do starobního důchodu. K výpočtům posloužila střední varianta demografické prognózy ČSÚ (do roku 2050) a naše projekce (2050 - 2075).
Obr:1: Míra závislosti (poměr osob na starobní penzi a osob v produktivním věku)
Výpočet: Patria Online
|
Aktuální výstup skupiny pro penzijní reformu v podstatě přinesl výsledky velmi podobné informacím obsaženým v Pojistně matematické zprávě o sociálním pojištění 2004, kterou vypracovalo ministerstvo práce a sociálních věcí na začátku října. Závěry nejsou nijak překvapivé. Bez reformy se důchodový účet propadne do dluhu ve stovkách procent HDP, a to i případě, že poměr průměrné starobní penze a průměrné hrubé mzdy klesne díky valorizaci důchodů pomalejší než růst mezd. Výsledky nejsou srovnatelné se závěry našich analýz, neboť v nich předpokládáme udržení celkového náhradového poměru na 40 %, tj. vyšší životní úroveň penzistů oproti předpokladu minimální nebo tzv. švýcarské valorizace penzí (zvýšení o 50 % růstu cenové hladiny + 50 % reálného zvýšení mezd). Analýza citlivosti penzijního systému na změnu jednotlivých parametrů například ukazuje, že k zastavení kumulace dluhu nebude postačovat ani zvýšení věkové hranice na 69 let, nebo valorizace vyplácených penzí pouze o inflaci, která sice zajistí udržení životní úrovně vzhledem k okamžiku odchodu do penze, ale nikoli k vývoji životní úrovně ve zbytku společnosti. Možné je také změnit vzorec pro výpočet nově vyplácených důchodů. Vzhledem k tomu, že by bylo žádoucí posílit zásluhovost důchodového systému zvýšením redukčních hranic a zavedením maximálního vyměřovacího základu, nedosáhneme finanční stabilizace penzijního systému ani touto cestou.
Materiál expertního vládního týmu předkládá pro příklad také dvě kombinované varianty. První z nich předpokládá postupné zvýšení věkové hranice pro odchod do starobního důchodu na 69 let pro muže i ženy, švýcarskou valorizaci vyplácených důchodů a nulovou valorizaci základní výměry při výpočtu nově vyplácených důchodů. Druhá varianta spočívá ve zvýšení věkové hranice na 65 let, valorizaci důchodů o inflaci a třetinu reálného růstu mezd a nulovou valorizaci základní výměry. I přes pozdější odchod do penze a pokles celkového náhradového poměru ani tyto varianty nevedou k vyrovnaným saldům důchodového účtu v druhé polovině projekce. Zhruba v roce 2045 by se podle obou variant důchodový systém přehoupl do mínusu. V případě první varianty (do penze v 69 letech) by alespoň přebytky nakumulované v letech 2005 -2045 vystačily na pokrytí následujících deficitů.
Tyto výsledky lze srovnat s parametry penzijního systému po zavedení povinného spoření, které jsme hledali v analýze
Koncepce penzijní reformy – hledání základních parametrů. Náš model je štědřejší než vládní výpočty a počítá s tím, že by důchodový systém, do kterého budeme přispívat povinně (tj. 1. + 2. pilíř), zajistil náhradový poměr na 40 %, tj. na současné úrovni. Přesto by při odchodu do penze v 65 letech směřoval 1. pilíř (průběžné financování) k vyrovnanému hospodaření, pokud bychom přesměrovali 11 % vyměřovacího základu z průběžného systému na tvorbu úspor. Transformační náklady by dosáhly zhruba 70 % HDP. Nižších transformačních nákladů lze dosáhnout posunem věkové hranice ještě dále. Podle našeho názoru je nejschůdnější variantou postupně posunout věkovou hranici na 66 let, do 2. pilíře odvádět 9 % vyměřovacího základu a v průběžném systému ponechat 19 % vyměřovacího základu. Schodek v 1. pilíři by nikdy v horizontu projekce neměl překročit 3 % HDP a celkové transformační náklady by dosáhly 50 % HDP. To je mimochodem úroveň kumulovaného salda v roce 2100, pokud bychom použili druhou kombinovanou variantu vládního expertního týmu. Jenže podle ní by náhradový poměr by klesl na 30 %. Penzijní aritmetika ukazuje, že zavedení povinných úspor na penzi je vhodnějším řešením než parametrické úpravy. To lze očekávat i od dalších výsledků vládního expertního týmu. V Polsku, Maďarsku a na Slovenku už to pochopili. Snad to tentokrát pochopí i ve Strakově akademii.