„I used to think if there were re-incarnation I wanted to come back as the president or the pope… but now I want to come back as the bond market. You can intimidate everybody.“
James Carville, Campaign manager of Bill Clinton
Světová ekonomika prožívá na začátku 21. století mimořádně zajímavý experiment, jehož výsledky mohou ovlivnit vývoj světového hospodářství na mnoho let.
Prakticky již od počátku roku 2000 udržuje americká centrální banka FED úrokové sazby pod úrovní inflace a vytváří tak prostředí negativních reálných úrokových sazeb. Dlouhodobě není samozřejmě možné, aby úrokové sazby byly negativní, neboť tak nedávají žádné podněty pro vytváření úspor a bez úspor není investic a bez investic není ekonomický růst.
Krátkodobě jsou však negativní úrokové sazby skvělé: Všichni utrácejí a „roztáčejí tak ekonomiku“. Pokud jste navíc americká centrální banka a cizinci vám mohou ruce utrhat, aby si od vás koupili dluhopisy, zdá se být všechno v pořádku.
Ve skutečnosti ale Amerika sedí na stlačeném tlakovém hrnci. Američané poslušni úrokovým signálům přestali spořit a zadlužují se nebývalou měrou. Stejně se chová americká vláda, která masivně uvolnila rozpočtovou politiku. Výsledkem je rekordní schodek amerického běžného účtu ve výši zhruba 600 miliard dolarů ročně (přes 5 % amerického HDP). Amerika tak potřebuje každý pracovní den prodat aktiva za nejméně 2 miliardy dolarů. Zatím to jde bez problémů, ale je to chůze na hraně útesu.
Je zajímavé, že tento měnověpolitický experiment je do značné míry ospravedlňován prudce se měnící rolí Číny ve světové ekonomice. Amerika může či dokonce musí udržovat tak nízké úrokové sazby, aby kompenzovala „čínskou hrozbu“. Ve skutečnosti však dravý nástup Číny na světové trhy spíše zvyšuje tzv. „normální úrokovou míru“, která je nutná na vyrovnání nabídky úspor a poptávky po volných penězích.
Čína totiž „nasakuje“ kapitál a zároveň zásobuje svět produkcí své levné pracovní síly. V celosvětovém pohledu se tak práce zlevňuje a kapitál zdražuje.
Centrální banky doposud tento jednoduchý závěr ekonomické teorie ignorovaly. Spotřebitelé na nízkou cenu peněz reagovali rychlým zvyšováním poptávky a nakupováním jak spotřebního zboží tak dlouhodobějších aktiv, jako např. půdy či domů, jejichž ceny rostou (s výjimkou Německa…) na celém světě neobvykle rychle. Je otázka, jak dlouho tahle party může trvat…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.