Letos v květnu jsme vstoupili nejen do eurozóny, ale také se zavázali k přijetí eura po splnění všech předepsaných podmínek. Nejméně jednou za dva roky mají Evropská komise a Evropská centrální banka povinnost zveřejnit zprávu o pokroku zemí EU čekajících na vstup do eurozóny. A to se v říjnu stalo. Interpretace závěrů EK a ECB však může být poněkud matoucí. Obvykle se mluví o pěti maastrichtských kritériích a myslí se jimi nepřekročení limitů pro schodek veřejných rozpočtů a veřejný dluh, nízká inflace, konvergence dlouhodobých úrokových sazeb a stabilita směnného kurzu. Včerejší zpráva EK také obsahuje pět kritérií, ale v trochu jiném obsazení. Jak na tom tedy s plněním konvergenčních kritérií jsme?
Prvním kritériem je slučitelnost práva upravujícího působení centrální banky. Konkrétně se jedná o tři oblasti: slučitelnost cíle národní centrální banky s cíli ECB, nezávislost národní centrální banky a integrace národní centrální banky do Evropského systému centrálních bank (ESCB). ČNB přijala cílování inflace dříve, než ECB vznikla, s prvním bodem tedy problém nemáme. S nezávislostí je to horší. EK a ECB České republice vytýkají povinnost ČNB předložit Poslanecké sněmovně ke schválení hospodářské výsledky, což by mohlo vést k určitému nátlaku na ČNB. Dostatečnou personální nezávislost podle včerejší zprávy nezaručují ani pravidla odvolání členů bankovní rady.
S inflačním kritériem ČR problém nemá. Problematická je ovšem sama podmínka. Podle ní by uchazeč o vstup do eurozóny měl dosahovat inflace maximálně na úrovni průměru tří zemí EU s nejnižší inflací plus 1,5 procentního bodu. Inflací se rozumí průměrná roční inflace v posledních dvanácti měsících. Hodnocení EK vycházelo ze srpnových dat. Tehdy se ovšem Litva nacházela v deflaci, a proto jí EK jednoduše škrtlo a průměr inflace ve Finsku, Dánsku a Švédsku činil 0,9 % (s Litvou 0,4 %). Podmínkou tedy byla inflace od 2,4 % (s Litvou 1,9 %). Průměrná míra inflace v ČR v srpnu dosahovala 1,8 %, překročení povolené laťky je ale otázkou měsíců s tím, jak budou z dvanáctiměsíčního průměru vypadávat loňské nízké hodnoty. Je dost dobře možné, že již tento měsíc jsme se dostali nad ní. Konstrukce inflačního kritéria je ovšem podivná. Nadměrná inflace je mnohem častější jev než deflace a z toho zřejmě pramení silné zaměření na boj proti inflaci a snaha o minimalizaci inflace. Své náklady má ovšem i příliš nízká inflace, která kvůli tomu, že nereflektuje kvalitativní změny ve spotřebním koši, v podstatě představuje deflaci. Zřejmě by se slušelo nastavit pravidlo pro inflaci podobně jako bývají stanoveny inflační cíle centrálních bank. Tak jako tak budou muset všichni čekatelé na euro přejít k cílování inflace.
S problémem konstrukce inflačního kritéria je spojena podmínka pro konvergenci úrokových sazeb. Ke splnění této podmínky nesmí výnos desetiletého dluhopisu překročit o více než dva procentní body průměrný výnos dluhopisů stejné splatnosti ve třech zemích s nejnižší inflací. Podivnost konstrukce inflačního kritéria zde ovšem kompenzuje širší toleranční interval. Referenční hodnotou letošního roku bylo 6,4 %, kam se ČR s aktuálním výnosem desetiletých dluhopisů pod 5 % bez problémů vešla.
Podmínku stability směnného kurzu bychom při letošním vývoji kurzu koruny k euru s přehledem splnili, nebýt ovšem povinnosti zapojení do ERM II. ČNB se ale logicky rozhodla nenechat korunu v ERM II déle, než bude nezbytné, takže o ERM II má smysl uvažovat po splnění všech ostatních kritérií.
České veřejné rozpočty by měly problémy se splněním předepsaného kritéria, i kdyby bylo dvakrát vyšší. Po nadějném začátku se reforma veřejných rozpočtů rozmělnila tisícem výjimek, změn a nových výdajových programů do ztracena. Po kritice ČNB se strhla drobná přestřelka mezi ministerstvem financí a členy bankovní rady. Zprávy Evropské komise, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, ratingových agentur a nezávislých ekonomů vláda ignoruje. Výdajové limity, k nimž se vláda zavázala Evropské komisi, nebudou splněny letos ani příští rok. Přes líbivá čísla o státním rozpočtu se skutečný obraz veřejných rozpočtů nemění. To je asi tak vše podstatné, co se děje kolem našich rozvrácených veřejných rozpočtů.
Dluhové kritérium, které patří k hodnocení veřejných financí, prozatím plníme. Na konci loňského roku dosahoval veřejný dluh 37,8 % HDP, letos by to mělo být mírně přes 40 % HDP. Pokud bychom ale plánovali přijetí eura někdy v polovině příštího desetiletí, potom při absenci dalších rozpočtových reforem již plnění této podmínky mohlo být problematické. Začne-li se navíc s penzijní reformou, je nutné počítat s jejími transformačními náklady.
Podtrženo, sečteno, plní ČR konvergenční podmínky zhruba na 55 %. Nezodpovězenou otázkou zůstává vhodnost přijetí eura. Odpověď ale hledat nemusíme. Jak bylo napsáno v úvodu, v referendu loni v létě, s občané ČR rozhodli nejen pro členství v EU, ale také ke vstupu do EMU. Diskuse o načasování tohoto kroku je ale stále otevřena a odpověď není vůbec samozřejmá.
David Marek, Patria Online