Každoroční handrkování o miliardy ze státního rozpočtu se letos teprve rozjíždí, ale vypadá to na „zajímavou“ sezónu. Vláda je na jedné straně držena svými vlastními sliby Evropské unii o maximální výši výdajů. (A musíme stále děkovat všem, kdo se o to zasloužili, že „Brusel“ nyní českou vládu alespoň trochu hlídá a nedovolí ji porušovat vlastní sliby tak frapantně, jak bylo v kraji zvykem – pamatuje si ještě někdo na dohodu ČSSD-ODS z roku 2000, že státní rozpočet bude do čtyř let vyrovnaný?)
Novým prvkem rozpočtových bitev je i „stranická nenávist“. Strany koalice se snaží alokovat co nejvíce škrtů do „resortů“, které mají na starosti jejich koaliční partneři. To je zcela unikátní koncept rozpočtové metodiky, který nemá ve světě obdoby, nicméně zřejmě ilustruje chápání politiků, k čemu je rozpočet dobrý – k financování popularity své vlastní strany.
Na druhou stranu ale vláda opět zvýšila laťku populismu a rozhazuje sliby o zvýšení mezd. Hlavním aktérem je zde pochopitelně premiér Gross, který obhajuje a zdá se, že i obhájí, zvýšení mezd pro policisty o neuvěřitelných 25 %. Je charakteristické, že nikdo se nijak neobtěžoval nám, daňovým poplatníkům vysvětlit, v čem se práce policie zlepší, když nás bude stát o 8 miliard více než v roce 2004. Nicméně zvýšení mezd policistů o 25 % nemohlo nechat ostatní odboráře, věrné to hlídače hezké české tradice závisti, v klidu. A tak si začali říkat o zvýšení mezd tu o 8 %, tu o 10 %, jak si zrovna troufli.
Při tomto handrkování je smutné pozorovat vládu, jak se nechá odboráři vmanipulovat do nesmyslné debaty o tom, mají-li platy ve státní správě růst o 3, 4 nebo 8 %. Takovéto paušální zvyšování platů je nesmyslné. Někteří úředníci, učitelé či policisté si možná zaslouží zvýšení platu o 20 či dokonce 50 %, někteří jiní by si však zasloužili plat snížit, případně propustit.
Samozřejmě, že vláda není schopná takto detailní rozhodování ze své úrovně činit. Měla by proto spíše stanovovat celkové balíky peněz na různé segmenty státní správy: například X miliard na školství, Y miliard na bezpečnost a Z miliard na justici. A pokud by třeba školství bylo prioritou, měla by vláda do něj každý rok dávat více peněz. Na jejich detailní rozdělení by však měl dohlížet ministr a ještě lépe lidé přímo „v terénu“. Ředitel školy by tak dostal částku peněz a bylo by na něm, komu přidá a komu peníze ubere. Pokud by například do 4 let nezlepšil úspěšnost absolventů své školy, musel by odejít.
Vláda by se tak konečně měla přestat tvářit, jako že všichni státní zaměstnanci jsou stejní a zaslouží stejný růst mezd. Takový rovnostářský přístup vyhovuje jen těm, kteří pracují co nejméně a pak také nejvyšším odborářům, protože jim dává do ruky propagandistický nástroj, kterým mohou přesvědčovat své členy, jak se o ně „starají“.
Místo toho by vláda měla za nás, daňové poplatníky, požadovat od příjemců státních peněz slušnou úroveň služeb. Koneckonců, proto jsme ty politiky volili, není-liž pravda?
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)