Ve vztahu k faktům uvedeným v předchozím článku je nutno poznamenat, že naznačený přesun akcentu ve financování amerických deficitů má minimálně jeden velmi bolestný precedent. Tím je – z makroekonomického pohledu za podobných okolností – období několika měsíců předcházejících kolapsu akciových trhů v roce 1987. V tomto období začala postupně oslabovat chuť a síla privátních subjektů nakupovat dolarová aktiva, zejména díky pokračujícímu tlaku na cenu amerického dolaru. Ve snaze oslabení dolaru zabránit, vstoupily na scénu zahraniční centrální banky a pokusily se vyplnit mezeru vzniklou výpadkem „privátních“ peněz. V období mezi lednem a zářím roku 1987 tvořil (podle dat již zmíněné TIC) podíl zahraničních centrálních bank na nákupech amerických cenných papírů plných 47,3 % - více jak trojnásobek průměrného stavu za celý rok 1986 (13 %). Tato snaha měla zabránit přirozené „samočistící“ funkci finančních trhů, která přichází vždy v okamžiku „narovnávání“ disbalancí běžného účtu platební bilance. Jak však události roku 1987 později ukázaly, jednalo se o snahu v zásadě zbytečnou.
Stephen Roach na tomto místě vyjadřuje obavu, že svět, resp. Spojené státy se nyní nachází ve velmi podobné situaci. Zejména proto, že schodek běžného účtu USA (5,1 % HDP na začátku roku 2004) je násobně vyšší, než tomu bylo v polovině devadesátých let (maximum bylo 3,5 % na konci roku 1986). Jak ukazují události roku 1987, snaha „oficiálně“ bránit měny zemí operujících s masivním schodkem běžného účtu je předem odsouzena k nezdaru. Vhodná se jeví parafráze jednoho rčení – „finanční trhy si svou cestu najdou“.
Finanční média velmi ráda říkají, že hlavním zdrojem financování amerických deficitů jsou asijské centrální banky a USA se tak v podstatě stávají jejich rukojmím. Je tomu ale opravdu tak ? Bohužel ano. Podle údajů Bank for International Settlements (BIS) bylo ke konci roku 2003 plných 70 % světových zahraničně-měnových rezerv v dolarově denominovaných aktivech (tj. dvakrát více než je podíl USA na světovém HDP). Problém je, že 80 % těchto světových devizových rezerv je v držení asijských centrálních bank – o tom, kdo doopravdy „drží vodítko“ tedy není pochyb. Reserve Bank of India odhaduje, že asijské centrální banky nyní financují 3-3,5 % schodku amerického běžného účtu.
Když víme, kde jsou zdroje financování amerických schodků, bude jistě poučné podívat se také na faktory, které by mohly vést k jejich „vyschnutí“. Jinými slovy – jaké události nebo činy by mohly vést k tomu, že asijští centrální bankéři řeknou „dost“. Stephen Roach nabízí čtyři horké kandidáty: a) asijské ekonomiky se přehoupnou z obchodního přebytku do obchodního deficitu (viz. Čína), b) akumulované úspory budou v Asii absorbovány rostoucí spotřebou a posílením domácí poptávky (Japonsko je horkým kandidátem), c) americká adminstrativa zvýší své protekcionistické snahy ve vztahu k zemím jako Čína nebo Indie (a ty se odvděčí absencí na několika příštích aukcích státních dluhopisů), d) návrat recese do americké ekonomiky způsobí odliv privátních peněz z dolarových aktiv a „státní“ nákupy nebudou dost silné na to tento odliv zastavit resp. zvrátit.
Lekce, kterou by si investoři měli z výše uvedeného odnést je jasná – „externí financování americké ekonomiky (poskytující chronické znaky minimálních úspor) vykazuje stále větší tendence k nestabilitě.“ V červnu sice došlo k návratu zájmu zahraničních investorů (o dolarová aktiva) na obvyklou úroveň, to však stěží nějak výrazně uleví potřebě dalšího masivního financování. Jednou – a kdy to bude je jenom otázkou času – zahraniční subjekty (již nyní více než přes váhu v americkém dolaru) přehodnotí svá očekávání rizikově-očištěných výnosů z amerických finančních aktiv. Stalo se tak v roce 1987 a nic zatím nenasvědčuje tomu, že to nyní „bude jinak“.
Petr Žabža, Patria Direct
(Zdroj: Stephen S. Roach, Morgan Stanley)