Vláda si pospíšila a první návrh programového prohlášení je již na světě. Dojem však budí rozpačitý. Ekonomický program je pozoruhodnou kombinací pragmatických kroků, populismu a nesmyslů. Aplikace všech nastíněných kroků by měla z pohledu veřejných financí velmi neblahé dopady.
Klíčovým prvkem je závazek pokračovat ve snižování rozpočtových schodků. Vadou na kráse je záměr zvyšovat progresi daně z příjmu fyzických osob. Chce tak učinit skrze rozšíření daňových bonusů i na bezdětné rodiny a jedince. Již zavedení daňových bonusů (kreditů) na dítě bylo učiněno jinak, než byl tento vynález zamýšlen. Dětský daňový bonus by měl částečně nahrazovat přídavky na dítě, nikoli odečitatelnou položku. Výsledkem české cesty je zvýšení daňové progrese. Rozšíření daňových bonusů jen dále prohloubí progresi v daních. Na jedné straně vláda prohlašuje, že chce nadále lákat zahraniční investory a bude nadále nabízet investiční pobídky, na straně druhé skrze vyšší progresi daní zdraží práci kvalifikovaného personálu. Nebo se snad vláda domnívá, že v technologickém centru, jejichž rozvoj tak prosazuje, bude pracovat špičkový odborník za podprůměrnou mzdu?
Nebezpečí se skrývá i ve snaze výrazně zvyšovat platy ve školství tak, aby výrazně překročily průměrnou mzdu v ČR. Zvýší-li se výrazně platy jedné skupině státních zaměstnanců, je téměř jisté, že se ozvou další skupiny lidí zaměstnaných ve veřejném sektoru, a požadavky na státní rozpočet enormně vzrostou.
Kladné hodnocení si zaslouží záměr dokončit privatizaci. Dokončit by se měl prodej podílu v Českém Telecomu, v případě ČEZu možná bude prodáno 16 % akcií. Výnos by měl být až 70 mld. Kč. Otazník ovšem visí nad využitím výnosů z privatizace. Že by se peníze uložily na pozdější hrazení nákladů spojených s reformou penzí, jako to udělala slovenská vláda, se asi doufat nedá.
S důchody se totiž nic dělat nebude. Slib dosažení dlouhodobé finanční stability penzijního systému, pokračování v průběžném financování bez povinných soukromých úspor a udržení penzí na reálné úrovni roku 1989 jsou přímý protimluv. V programovém prohlášení se opět objevila myšlenka zaměstnaneckých systémů. Ale proč suplovat již fungující a konsolidovaný trh penzijních fondů a riskovat defraudace či špatný management malých zaměstnaneckých fondů?
Ambicemi kabinet nešetřil při slibu vytvořit v příštích dvou letech 100.000 pracovních míst. Míra nezaměstnanosti by tak klesla o dva procentní body. Na takové úrovni se pohybovala před třemi lety. Tou dobou byl zároveň zhruba nulový rozdíl mezi aktuálním a potenciálním výkonem ekonomiky, tj. cyklická nezaměstnanost byla nulová. Nyní by ovšem i při nulové mezeře výstupu byla nezaměstnanost vyšší, neboť se zvýšila její strukturální složka, jak ukazují standardní nástroje jako např. Beveridgeova křivka. To znamená, že by vláda musela začít řešit strukturální problémy na trhu práce. Část opatření jmenovaných v programovém prohlášení by tomu skutečně mohla pomoci (podpora podnikání, rekvalifikace, informační systém o reálných možnostech uplatnění absolventů), v nijak výrazné snížení nezaměstnanosti však nepovedou. Klíč je v nemzdových nákladech práce a trhu s nájemním bydlením.
Bydlení chce vláda řešit zvýšením státní podpory hypoték. Paradoxem je slib o zvýšení podpory stavebního spoření. Jak je to dávno, co se tato podpora snižovala v režii stejné vládní koalice? Další cestou má být podpora výstavby nájemního bydlení na neziskovém principu. Chce snad vláda poskytovat garance na úvěry spojené s takovými projekty? Pro banky by to byly žně, každá další expozice vůči úvěrovému riziku je ovšem to poslední co státní dluh potřebuje. Z obdobného soudku je úvaha o znovuzavedení novomanželských půjček. Trh bydlení potřebuje především odstranit distorzi způsobenou regulací nájemného udržovanou z jakýchsi pseudosociálních důvodů. Čerstvý ministr pro místní rozvoj o takové kacířské myšlence nechce ani slyšet.
Z nezjištěných důvodů chce vláda podpořit cestovní ruch. Toto odvětví má v české ekonomice jistě své místo, v programovém prohlášení je však nesmyslně uvedeno, že je to jedno z dominantních odvětví. Podíl pohostinství a ubytování na hrubém domácím produktu loni činil 1,4 %, podíl na zaměstnanosti je 3,7 %, což o dominanci cestovního ruchu zrovna nesvědčí. Větší část obou ukazatelů přitom tvoří restaurace, které byly převedeny do 19procentní DPH. Proč tedy restaurace ano a hotely ne?
Programové prohlášení slovy podporovat a podpora skutečně nešetří. Napočítat jich můžete 78. Řada z nich zakládá nové nároky na státní rozpočet, případně mimorozpočtové fondy. Slovo úspory najdete jen dvakrát. Není divu, zdrojem úspor má být pouze racionalizace veřejné správy a přezkoumání podmínek poskytování státní sociální podpory. Obavy o osud státního rozpočtu a veřejného dluhu jsou plně na místě. A sdílí je i ministr financí Bohuslav Sobotka, který na dnešním jednání svým kolegům sdělil, že návrhy na další utrácení obsažené ve vládním programovém prohlášení je nutné omezit. Naděje na prohloubení rozpočtové reformy a pomalejší růst zadlužení českého státu však patrně vzaly za své.
David Marek, Patria Online