Minulý měsíc jsme se věnovali ekonomickým souvislostem rock and rollu a businessu okolo něj, především v USA. (Příznivce rocku jistě potěšil objev amerických sociologů, že průměrný posluchač rocku má IQ o 10 bodů vyšší než průměrný posluchač country. No, co taky čekat od „kotlíkářů“, že …)
Nyní se ukazuje, že jako není rock and roll imunní před ekonomií, tak se nevyhýbá ani politickým střetům. Rockeři, ač volnomyšlenkáři, byli tradičně spíše příznivci „levicových“ stran (alespoň v kontextu západní Evropy či USA). Jedním z prvních, kdo se takto vymezil, byl John Lennon, když protestoval proti válce ve Vietnamu a pak vrátil řád Impéria britské královně. V 70. letech bylo celé punkové hnutí hodně „doleva“ (Clash podporovali sandinovce v Nicaragui – kdo si to ještě pamatuje?). Celá 70. a 80. léta bojoval se svým odporem k velkému businessu Roger Waters z Pink Floyd. (Což mu ovšem nezabránilo nechat sponzorovat Cinzano velké turné Pink Floyd v roce 1975. Byl z toho velký skandál - dnes už si přítomnosti velkých korporátních sponzorů na turné nikdo ani nevšimne…). A v 90. letech se vyznamenávali na starém kontinentě třeba New Model Army, Travellers či nejslavnější Manic Street Preachers, kteří se dodnes netají svým obdivem k Fidelu Castrovi, a dokonce mu zahráli na Kubě.
„Pravicové rockery“ aby člověk pohledal. Ted Nugent (hu?) je nejvýraznější představitel neokonzervartismu mezi americkými hudebníky, na svém ranči v Texasu loví zvěř a George Bushe kritizuje za přílišnou levicovost. Možná ještě David Bowie (první hudebník, který si své příjmy pojistil vydáním dluhopisů krytých jeho budoucími příjmy z prodeje desek a lístků) a Mick Jagger se přiznali, že volí konzervativce.
Nyní ale vstupuje do vztahu rock and rollu a politiky nový prvek: Poprvé se v „normální“ demokracii skupina hudebníků rozhodla přímo vstoupit do předvolebního boje a bojovat za zvolení určitého kandidáta (resp. spíše za nezvolení jeho oponenta). V Čechách si ještě pamatujeme účast Mišíka na kampani ODA či Ivana Hlase na Čtyřkoalici, o Lucii Bílé nemluvě, ale Pearl Jam, R.E.M., Jackson Brown a hlavně Bruce Springsteen, to už je jiná káva (viz http://www.brucespringsteen.net/news/index.html#vfc). Všichni tihle budou v říjnu jezdit po Americe a radit Američanům, aby pokud možno volili Kerryho, ale hlavně, hlavně, aby nevolili Bushe. Never ever…
Bruce Springsteen není ve vyjadřování svých politických názorů úplný nováček. Když byl zvolen Ronald Reagan, The Boss se netajil svým zklamáním, a dokonce zakázal používat svoji píseň Born in the USA v republikánské kampani (ono vzhledem k textu té písničky je zvláštní, že to republikány vůbec napadlo).
Jaký to bude mít dopad na volby v USA se teprve uvidí. Doufejme jen, že na tvorbu hudebníků to vliv mít nebude, nebo jen minimální. Politické agitky bývají málokdy dobrý rock and roll…
P.S. Příště už zase o ekonomii, slibuju!
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.