Všechny nové členské země Evropské unie ve střední Evropě trpí vysokou nezaměstnaností. Málokde je nezaměstnanost stabilně pod hranicí 10 % a v mnoha zemích či regionech je nezaměstnanost okolo 20 %. Taková jsou všeobecně známá data. Bohužel, ani podrobnější údaje nedávají příliš povzbudivý obrázek.
Například podíl dlouhodobě nezaměstnaných ve všech zemích střední a východní Evropy roste. Zatímco u nás je bez práce déle než jeden rok přibližně 55 % nezaměstnaných, v Litvě a Lotyšku je to 60 %, a ve Slovinsku až 65 %.
Ono není ani divu. Většina nezaměstnaných se totiž rychle dostane do tzv. pasti chudoby, z které se velmi těžko uniká. Past chudoby vzniká tím, jak stát nezaměstnaným poskytuje sociální dávky, zatímco lidem, kteří si práci (třeba i špatně placenou) najdou, sociální dávky rychle odebírá a jejich příjmy z práce navíc zdaňuje. Například v Maďarsku dosahují dávky v nezaměstnanosti až 65 % předchozích příjmů, zatímco z příjmů se ale hned musí platit celkové odvody ve výši 44 %. Nevyplácí se tak zaměstnávat méně kvalifikované pracovníky za nízkou mzdu, neboť celkové náklady na jejich pracovní sílu jsou vysoké.
Další příčinou nízké „zaměstnavatelnosti“ je nízká úroveň flexibility méně vzdělaných pracovníků (která je ale zase ovlivněna štědrým sociálním systémem). Například v České republice je pravděpodobnost, že budete bez práce čtyřikrát vyšší u pracovníků se základním vzděláním, než je průměr. Na Slovensku je tato pravděpodobnost třikrát vyšší a bez práce je až 40 % lidí se základním vzděláním. „Normální“ je, když pravděpodobnost nezaměstnanosti je pro pracovníky se základním vzděláním zhruba dvakrát vyšší, než je průměr.
Dá se tedy shrnout, že nové členské země již tak sklerotický evropský trh práce příliš neokysličí. Vysoká nezaměstnanost ve většině těchto „nových“ zemí je dlouhodobé povahy, vyplývá z velkorysých sociálních systémů a také z nízké kvalifikace, především na spodních žebříčcích trhu práce. Pro Česko to je téměř „smrtelná“ kombinace: Na náš neefektivní sociální systém si nedáme sáhnout, státní peníze na lepší vzdělávání proto nemáme a soukromé peníze do školství si, z nějakého důvodu, ošklivíme...
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)