Odborná i laická veřejnost již dlouhou dobu volá po zefektivnění stávající tuzemské úpravy konkursního práva. Kromě značné časové náročnosti většiny konkursních řízení, mnohdy ne příliš průhledných a v poslední době pohříchu zhusta medializovaných rozhodnutí konkursních soudů asi nejvíce vadí upřednostnění likvidačního principu řešení úpadku na úkor jiných alternativ, kterými mohou být např. vyrovnání, oddlužení nebo reorganizace.
Zatím poslední verzi návrhu kodifikace konkursního práva, který je mimo jiné veřejně dostupný na informačním portálu Ministerstva spravedlnosti České republiky (www.justice.cz), lze vnímat jako pokus, jak se s výše uvedenými problémy vypořádat. Je však otázkou, zda se to zejména v otázce právní úpravy reorganizace podařilo.
Dle navrhované právní úpravy se připouští přednostní právo dlužníka sestavit reorganizační plán. Reorganizační plán musí být předložen ve lhůtě 120 dní od rozhodnutí o povolení reorganizace. Během této doby však dlužník nadále může neomezeně nakládat se svým majetkem, ledaže soud rozhodne naopak. Výsledkem proto může naopak být i další zhoršení majetkové situace dlužníka na úkor věřitelů a to dokonce i v tom případě, kdy věřitelé sami aktivně předloží vlastní reorganizační plán, jehož splnění by reálně vedlo k uspokojení významné části pohledávek věřitelů při zajištění ekonomické stabilizace dlužníka. Prakticky tedy navrhované řešení může způsobit buď významný časový skluz reorganizačního řízení nebo dokonce neúspěch reorganizace a přechod do likvidačního způsobu řešení úpadku.
Jako velký problém se jeví i výrazně limitované pravomoci věřitelů v průběhu reorganizace. Věřitelům by bylo rovněž upřeno právo podávat věřitelské reorganizační návrhy, kterými by byl dlužník při sestavování reorganizačního plánu vázán. Zahraniční zkušenosti v tomto směru ukazují, že je třeba přenést větší díl odpovědnosti na samotné věřitele, neboť jsou to především oni, kteří jsou motivováni, aby reorganizace proběhla rychle a efektivně. Dohled soudu resp. reorganizačního správce by se měla soustředit pouze do těch fází reorganizačního řízení, kde se střetávají zájmy jednotlivých věřitelů a samozřejmě i tam, kde je třeba realizovat praktické kroky související se správou resp. restrukturalizací majetkové podstaty dlužníka.
Jako další významný problém se jeví i systém přijímání reorganizačního plánu. Návrh totiž stanoví, že reorganizační plán musí přijmout všechny skupiny věřitelů. Vzhledem k tomu, že důsledkem neúspěšné reorganizace může být (a zpravidla i bude) likvidační konkurs, domnívám se, že je třeba, aby v právní úpravě reorganizace byl zakotven mechanismus, který umožní vypořádat se se situací, kdy některý z věřitelů obstrukčním jednáním zablokuje přijetí reorganizačního plánu. Řešením by mohlo být přijetí jiného systému hlasování o reorganizačním plánu opírajícím se o princip absolutní většiny všech přihlášeních pohledávek.
Závěrem nezbývá než doufat, že i přes celou řadu výhrad, které lze mít k presentovanému návrhu konkursního zákona, nedojde k jeho odložení ad acta, nýbrž naopak že bude užitečným východiskem pro finální verzi legislativy, jejíž brzké přijetí by české ekonomice jistě prospělo.
Aleš Eppinger
Weinhold Legal (autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)
Důležité upozornění Weinhold Legal