Víkendové volby do Evropského parlamentu nedopadly nijak překvapivě, přesto rozvířily klidné české vody. Kromě hlasů ztracených ČSSD a získaných KSČM (shoda zřejmě není nahodilá) se výsledky voleb liší jen minimálně od posledního průzkumu voličských preferencí provedeného Centrem pro výzkum veřejného mínění. Současná vládní koalice získala ve volbách do Poslanecké sněmovny 44,5 % hlasů. Vzhledem k tomu, že 12,6 % hlasů dostaly strany, jež nakonec nepřekročily pětiprocentní práh pro získání křesla ve sněmovně, mohly ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU vytvořit těsnou většinou vládu. Sečteme-li hlasy těchto stran ve volbách do Evropského parlamentu, dostaneme 20,1 %. Za stejných podmínek jako v roce 2002, tj. koalice lidovců a unionistů, a při aplikaci pětiprocentního prahu by současná vládní koalice získala pouze 44 křesel ve sněmovně. Naprosto stejný prostor by ve sněmovně získali komunisté. Zástupců ODS by bylo o 22 více. ČSSD sama o sobě by byla společně s Nezávislými nejslabší stranou ve sněmovně. Nelichotivá bilance v polovině volebního období.
V čem tkví neúspěch vlády? Před půl rokem jsme na našich stránkách psali o závislosti volebních preferencí a ekonomických proměnných. Lidé mají rádi či neradi vládu zejména podle výše nezaměstnanosti a platů. Nižší nezaměstnanost a vyšší platy, resp. rychlejší růst mezd, oblíbenější vláda. Nic překvapivého. V červnu 2002 dosahovala míra nezaměstnanosti 8,7 %, letos v květnu činila 9,9 %. Průměrná mzda se sice v 1. čtvrtletí letošního roku meziročně zvýšila o 8,8 %, nejvíce od 3. čtvrtletí 2001, zároveň ovšem vláda rozhodla o výrazném zkrácení 13. a 14. platů v letošním roce. Kromě změn daní jsou platy státních zaměstnanců jediným významnějším krokem rozpočtové reformy. A zaměstnanci veřejného sektoru nejsou zanedbatelnou voličskou silou. Žijeme v konzumní společnosti a peníze jsou až na prvním místě. Neúspěch vlády lze poměrně přesvědčivě vysvětlit opomíjením problémů na trhu práce a mzdovou politikou.
Obr.: Obliba vlády a trh práce
 |
Hůře než současná vláda na tom byl chvilku také kabinet vedený Milošem Zemanem. Na konci roku 1999 by tehdy jednobarevnou vládu ČSSD znovuzvolilo jen 14 % voličů. Jenže tehdy byly poslední známé údaje o růstu ekonomiky se záporným znaménkem, míra nezaměstnanosti poprvé atakovala hranici 10 %, Poslanecká sněmovna dvakrát zamítla vládní návrh státního rozpočtu a politickou scénou otřásala možnost pádu vlády v případě vypovězení „opoziční smlouvy“ ze strany ODS. Vláda nepadla, ekonomika se zotavila a ČSSD tři roky na to ve volbách zvítězila.
Jistě, řeknete si, že rozpočtová reforma někde začít musí a má-li být skutečnou reformou, bude bolet. Problém je, že doposud se vládnímu kabinetu podařilo zvolit nejhorší střední cestu. Načala reformu, která vytáhne občanům více peněz z peněženek ve formě daní a zpomalí zvyšování blahobytu státních zaměstnanců, zároveň ovšem nebyla důsledná a ze šuplíku raději nevyndala penze a dávky v nezaměstnanosti a sociální dávky. V roce 2001 dosáhl cyklicky očištěný primární deficit veřejných rozpočtů bez čistých půjček a dotací transformačním institucím 2,0 % HDP. Letos podle našeho odhadu dosáhne 5,1 % HDP. Příští rok by se měl pohybovat kolem 4 % HDP a na konci roku 2006 na úrovni 3 % HDP, tj. o procentní bod výše než převzala od předchozí vlády. Zatím to vypadá tak, že polovičatost „reformy“ nepovede k potřebnému snížení rozpočtového schodku, spolehlivě ale potopí současnou vládu.
Obvykle se „sebevražedné“ reformy dělají na začátku volebního období, aby byla šance, že se v jeho průběhu situace opět obrátí k lepšímu. Nyní by se zdálo, že vláda tak jako tak nemá co ztratit, a tak by se mohla stát „vládou sebevrahů“ a konečně začít reformovat. Jsou zde ovšem dva problémy. Prvním je skutečnost, že by ČSSD i KDU-ČSL mohly kvůli nepopulárním opatřením spadnout pod pětiprocentní hranici v dalších parlamentních volbách. V případě US-DEU se tak stalo již dávno. Tyto obavy a hledání „viníků“ současné mizérie může vést k polarizaci uvnitř vládní koalice i stran samotných. Dění v ČSSD a US-DEU je toho zřejmým důkazem. ČSSD se může stát levicovější, KDU-ČSL a US-DEU pravicovější. Výsledkem by bylo velmi obtížné hledání kompromisů. Prosadí-li se v ČSSD levicověji orientovaní politici, je možné, že v některých případech budou hledat podporu KSČM. Těžko si představit, že by ovšem takové návrhy směřovaly k nižším rozpočtovým schodkům.
Témata jako deregulace nájmů či důchodová reforma jsou nyní patrně nejméně na dva roky tabu. V nejbližších hodinách či dnech možná přijde ze strany ministerstva financí či vlády ujištění, že v reformách se pokračovat bude. Politická mluva je ovšem květnatá a navíc, kdoví, zda se život současné vlády počítá na roky či týdny.
David Marek, Patria Online