Česká společnost poměrně rychle bohatne. Český sociální systém je přitom ve finančních potížích, hovoří se o krizi důchodového i zdravotnického systému. Řada lidí je přesvědčena, že ekonomická transformace jim nepřináší očekávaný prospěch a že jejich životní úroveň je ohrožena. Jak je možné tak rozporuplné hodnocení skutečnosti? Jak to, že se ovoce reformy nedaří rozdělit rovnoměrněji mezi všechny obyvatele?
To, že větší diversifikace příjmů je naprosto standardní a žádoucí vývoj a že k ní dochází ve všech zemích procházejících obdobnou fází vývoje jako Česká republika, domácí voliče nezajímá. Oni byli zvyklí na maximální nivelizaci a všechny, kteří vydělávají více, než je v kraji či obci obvyklé, považují přinejmenším za neplatiče daní, přinejhorším rovnou za zločince. Tento postoj je hluboce zakořeněný a poskytuje vhodný materiál pro populisty nejrůznějšího zabarvení, kteří neberou ohled na to, že rozdělení příjmů je v České republice ještě stále podstatně rovnostářštější než v západní Evropě, o Americe či jihovýchodní Asii nemluvě.
Pravicoví politikové i ekonomové v této situaci naléhají na další reformy, které by měly v delším období přinést prospěch všem obyvatelům, ale krátkodobě přinesou spíše ekonomické potíže těm méně majetným. Levice nemá po krachu socialismu žádný konzistentní ekonomický program. Ta soudnější část si uvědomuje, že razantní ekonomické reformy nemají v současnosti alternativu. Zároveň se ale levice snaží co nejvíce těžit z nespokojenosti lidí a slibuje jim zavedení všemožných sociálních dávek a výhod. Financování těchto rozpočtově náročných programů však většinou halí do mlhy neurčitosti. Je totiž nemilosrdnou skutečností, že sociální programy vyžadují vyšší daně, které platí celá společnost snížením dynamiky růstu. Navíc v zemích s poměrně nivelizovanými příjmy dopadá zvýšení daní okamžitě i na střední vrstvy, které se tak postaví proti sociálně demokratické vládě při nejbližších volbách.
Levicová politika se proto zdá být chycena do pasti: může sice slibovat vyšší sociální výdaje, dokud je v opozici, ale po převzetí moci je nemůže naplnit, nechce-li vyvolat hlubokou ekonomickou krizi. Pokud je ovšem nenaplní, ztratí jakoukoliv kredibilitu a v podstatě i důvod své existence. Dobrou ilustrací této schizofrenie je osud německého kancléře Schroedera, či polského premiéra Millera. Oba byli zvoleni na základě nerealistických slibů, oba na tyto sliby po zvolení zapomněli a obě jejich sociálně demokratické strany stojí tváří v tvář volebnímu masakru.
V takové situaci se objevují jako tajemný šém, zabezpečující potřebné příjmy pro státní rozpočet, návrhy na „boj s šedou ekonomikou“ či mimořádné zdanění bohatství. Příkladem je návrh majetkového přiznání české sociální demokracie. Tento návrh přitom podle svých předkladatelů nemá žádné vedlejší negativní účinky a představuje tak čistý příjem státního rozpočtu. Je tomu ale skutečně tak? Je možné "vyklouznout" ze zdánlivě neřešitelného dilematu levicové politiky takto jednoduše? V příštím komentáři se pokusíme o několik jednoduchých kvantifikací celého problém majetkových přiznání.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)