Jedním z mýtů, které panují v České republice před naším přistoupením k EU, je, že bude-li podnikatel - fyzická nebo právnická osoba - chtít řešit spor, dotýkající se aplikace evropského práva, obrátí se přímo na některou z evropských soudních institucí. To je však zásadní omyl, neboť povinnost aplikovat právo EU je především povinností orgánů členských států tedy národních soudů. Podnikatel, jehož spor bude založen na aplikaci práva EU, se tedy bude zásadně obracet na příslušný národní soud.
Přístup k evropským soudům (Evropský soudní dvůr a Soud I. stupně či v budoucnu specializované soudní senáty) bude pro českého podnikatele možný jen tehdy, bude-li chtít přímo napadnout platnost právního aktu vydaného některým orgánem EU. Typickým příkladem je například rozhodnutí Evropské komise ve věcech ochrany hospodářské soutěže, např. rozhodnutí o udělení pokuty za zneužití dominantního postavení. Rozhodnutím, které bude možno přímo napadnout u soudů EU, však v žádném případě nebude rozhodnutí českého správního orgánu aplikujícího při své rozhodovací činnosti nějaké nařízení EU.
Bude-li mít český podnikatel pochybnosti o platnosti nařízení EU, bude ho moci ve dvouměsíční lhůtě od jeho vydání napadnout u soudů EU, za podmínky, že toto nařízení přímo a individuálně ovlivňuje jeho právní postavení. Např. v anti-dumpingovém nebo anti-subvenčním řízení jsou individuálně dotčeny ty osoby, které v jeho rámci podávaly stížnosti nebo stanoviska a které jsou podstatně postiženy dumpingem nebo subvenční praktikou.
Vedle uvedeného prvku individuálního postižení se navíc zjišťuje, zda je daná osoba dotčena napadaným nařízením bezprostředně - přímo. Postižení je přímé tehdy, jestliže jde o dostatečně konkrétní zásah do podnikatelovy právní sféry. Příkladem může být např. stanovení výrobní kvóty pro určité podniky na základě nařízení EU.
Pokud podnikatel nesplňuje uvedené dvě podmínky, může přesto platnost obecně závazného aktu, jakým nařízení EU je, napadat nepřímo, tím že napadne neplatnost prováděcích aktů k takovémuto nařízení. Pokud byl prováděcí akt vydán orgánem EU, půjde opět o žalobu k Soudu I. stupně. V případě prováděcího aktu vydaného orgánem členského státu se naproti tomu bude jednat o řízení před soudem členského státu, kdy bude žalobce požadovat od příslušného národního soudu, aby položil Soudu I. stupně tzv. předběžnou otázku dle článku 220 či 234 Smlouvy ES. Těmito nepřímými způsoby lze dosáhnout, že neplatnost obecně závazného nařízení bude zjištěna i z podnětu individuálního podnikatele.
Již za necelý měsíc dojde k přistoupení České republiky k EU a od tohoto okamžiku se tak stanou příslušná nařízení EU přímo závaznými i pro české subjekty. Vzhledem k nezkušenosti českých soudů s aplikací práva EU lze pak jen těžko odhadnout jak budou postupovat při aplikaci příslušných předpisů EU a při případných žádostech účastníků o předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru. Věřme však, že se českým soudcům podaří rychle zorientovat v právu EU a jeho případná aplikace nepovede pouze k prodlužování již tak poměrně vleklých soudních řízení.
Pavel Svoboda
Weinhold Legal (autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)
Důležité upozornění Weinhold Legal