Když se v prosinci roku 2003 předsedové vlád členských a přistupujících zemí Evropské unie chvatně rozjížděli z Říma, zdálo se, že projekt evropské ústavy je mrtvý alespoň na několik let. Stačilo ale pár měsíců, jeden překvapivý volební výsledek (ve Španělsku) a jedna resignace (premiéra v Polsku) a evropská ústava je tu zpět, zdravá a v plné síle.
Jak jsme již psali, největší spory se vedly a vedou o ustanovení, která se běžnému pozorovateli zdají být logická. Dnešní stav, kdy střední a malé země jsou výrazně zvýhodněny před velkými zeměmi v hlasování v EU (Španělé mají 27 hlasů, Němci, kterých je dvakrát tolik, jich mají 29) je neudržitelný. Těžko lze od Němců či Francouzů žádat, aby se smířili s tím, že jejich hlas je stejně silný jako kombinace Litvy, Malty, Lucemburska a Slovenska.
Dalším absurdním sporem je boj o počet komisařů. Dnes má každá země „svého“ komisaře a noví členové po tomto statusu také touží. Co však bude v Bruselu dělat 30 komisařů a proč by měli mít na komisaře všichni automatický nárok?
Bohužel, v tomto zápalu politikům uniká, že návrh Ústavy obsahuje věci, které do ní opravdu nepatří. Proč by, například, měla ústava komukoliv zaručovat nejen právo na práci (což je samo o sobě nesmysl, ale v ústavě to teď má skoro každá země s nezaměstnaností nad 10 %), ale i právo na umístění do rekvalifikačního programu? Proč má být v ústavě řešena ochrana spotřebitelů a tisíce regulí, jak jí dosáhnout?
Tyto „drobnosti“ však zřejmě v zápalu boje o hlasování v Radě Evropy zcela zaniknou a nová evropská ústava tak bude od začátku problematickým dokumentem.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance. (autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)