Česká vláda je někdy opravdu nevypočitatelná. V programu její nejsilnější součásti, sociální demokracie, se zdály býti jen dvě neotřesitelné jistoty: bránit se zuby nehty deregulaci nájemného a nepřipustit významnější roli soukromým penzijním fondům.
Zatímco první „stavební kámen“ stále drží a deregulace nájemného bydlení je zatím daleko, v druhé otázce dochází, zdá se, k lámání ledů a sociální demokracie již zcela nevylučuje zapojení soukromých penzijních fondů do zabezpečení slušnějších důchodů.
Jde jistě o povzbudivý vývoj. České vlády si za posledních šest let hrály s několika koncepty úprav důchodového systému. Hitem prvních dvou let vlády ČSSD v letech 1998 až 2000 byly zaměstnanecké penzijní fondy. Co na tom, že v Čechách je slušná nabídka stávajících fondů a co na tom jaké máme zkušenosti s dobře míněnými ale amatérskými pokusy typu kampeliček. Vláda dokonce připravila návrh zákona, který naštěstí neprošel přes Poslaneckou sněmovnu.
Až do loňska byla zase ČSSD nadšená tím, co si sama nazvala „švédským modelem“, i když Švédům o tom raději neřekla. Hlavním prvkem reformy podle tohoto systému měl být přechod na systém virtuálních účtů NDC. Po dvou letech toto nadšení ochladlo, zřejmě poté, co si politici uvědomili, že systém NDC je nemilosrdný k hůře vydělávajícím (o systému NDC více v komentáři
Virtuální důchodová reforma)
Nyní je tedy „in“ systém tzv. opt-out (vyvázání se), kdy by mělo být umožněno dobrovolné přesměrování části dnešních odvodů na důchody (které dosahují 28 % vyměřovacího základu) do soukromého penzijního fondu. Reforma „opt-out“ má řadu výhod: protože jde o přechod dobrovolný, vládě odpadá zodpovědnost za regulaci a garanci penzijních fondů, vše probíhá na základě osobního svobodného rozhodnutí a nikdo není nucen do změny, pokud ji sám nechce. Náklady reformy jsou také nižší než u plnokrevné „povinné“ reformy.
Na druhou stranu, reforma systémem „opt-out“ má i své nevýhody. Protože je dobrovolná, přechod si vyberou jen ti, kterým se to vyplatí a ve státním systému zůstane většina lidí s nízkými příjmy, pro něž stávající systém představuje čistý transfer. „Opt-out“ tak vlastně neposkytuje největší benefit spojený s vyššími důchody těm nejpotřebnějším a spíše představuje zvýhodnění pro vyšší příjmové skupiny. Reforma „opt-out“ je také mnohem hůře předvídatelná, neboť v každém okamžiku záleží jen na rozvaze a odhadu jednotlivců. Není tedy vůbec jasné, jak vysoký podíl lidí by možnost „opt-out“ využil.
Klíčovým parametrem reformy „opt-out“ je ovšem nastavení výše „převoditelné“ částky, tj. objemu peněz, které lze přesměrovat ze státu na penzijní fondy. Čím vyšší je tato částka, tím vyšší jsou krátkodobé náklady na reformu (lidé přesměrují ze státního systému více peněz), ale tím vyšší jsou i dlouhodobé přínosy reformy (takto přesměrované peníze by měly v budoucnosti přinést vyšší penze).
Je charakteristické, že dosavadní hlasy ze strany vlády (resp. ČSSD, neboť ani US-DEU ani KDU-ČSL se k ničemu nevyjadřují) směřují spíše k zanedbatelné výši povoleného „opt-out“. Většina zástupců ČSSD zmiňovala hranici 2 %. To je ovšem žalostně málo.
Pokud by skutečně zaměstnanec s průměrnou mzdou po celou dobu své pracovní kariéry posílal 2 % do penzijního fondu (a 26 % dále státu), našetřil by si sice za 40 let přibližně jeden milion, leč to by mu stačilo na nakoupení doživotního důchodu ve výši jen necelých 7 000 Kč. To je sice částka srovnatelná s
dnešními důchody, nicméně ve srovnání s očekávanou průměrnou mzdou v době odchodu do důchodu by si náš hypotetický zaměstnanec našetřil jen na důchod ve výši necelých 9 % průměrné mzdy.
To je jistě vítaná suma, ale důchodovému systému nijak výrazně nepomůže. Kdyby vláda byla odvážnější (alespoň v plánech), a povolila lidem přesměrovávat například 10 % z jejich mzdy, došlo by k mnohem rychlejší stabilizaci důchodového systému, neboť odvody ve výši 10 % by stačily k zakoupení anuity ve výši téměř 45 % průměrné mzdy.
To znamená, že za méně peněz bychom mohli mít vyšší důchody. Nedá se totiž nic dělat, vzhledem k naší demografické situaci budou penzijní fondy vždy efektivnější než státní průběžný systém. Využije tuto příležitost česká vláda?
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.