Česká ekonomika nevyniká zrovna velkým podílem vysoce kvalifikované produkce. Jedním z důvodů je historická struktura ekonomiky („dílna střední Evropy“), do značné míry však jde i o reflexi komparativních (ne)výhod české pracovní síly ze strany investorů (domácích i zahraničních). Češí nejsou nijak zvláště vzdělaní, vysokoškoláků je stále velmi málo, polovina uchazečů se na vysoké školy nedostává, zato máme stále systém „státních učňů“, kde jsou perspektivy absolventů velmi nejasné.
Nízká kvalifikace pracovní síly je jistě handicap, ale dá se změnit. Irsko před třiceti lety mělo ještě horší výsledky než my a dnes má pracovní sílu vyhledávanou pro kvalifikaci (a ochotu pracovat…). Lepší vzdělání však stojí peníze. Hodně peněz. Ty mohou být buď od státu nebo od soukromého sektoru, tedy především samotných studentů. Je alarmující, že v České republice nejen že výdaje na vzdělání nerostou, ale dokonce klesají!
Mezivládní organizace OECD ve svých statistikách uvádí, jak se mezi roky 1995 a 2000 měnily výdaje na vzdělání v jejích členských zemích. Údaje nejsou úplné, ale přesto naznačují mnohé. Nejrychleji rostly výdaje na vzdělání v Řecku (o 60% za 5 let). Tempo růstu nad 30% zaznamenaly ještě Irsko, Austrálie a Portugalsko. Je výmluvné, že s výjimkou Irska rostly ve všech těchto zemích rychleji soukromé výdaje na vzdělávání než státní. Například v Portugalsku vyrostly soukromé výdaje o 189% a státní „jen“ o 29%. Obdobně v Austrálii, kde byla spuštěna reforma financování vysokoškolského vzdělávání, která zavedla poplatky za studium, vzrostly soukromé výdaje o 54%, zatímco státní o 25%.
Česká republika v tomto srovnání dopadla katastrofálně! Celkově jsme jedinou zemí, kde se výdaje na vydělávání významněji
snížily! V roce 2000 jsme na vzdělávání vydávali o 9% méně než v roce 1995… Pokles byl výraznější u soukromých výdajů na vzdělávání, které se 5 let snížily o 39%, státní výdaje však klesly také, o 4%.
Je evidentní, že český systém financování vzdělávání není dobrý. Soukromých peněz jde do systému málo, protože vláda je tam nechce, a státních peněz bude vždycky málo, neboť české veřejné rozpočty jsou zatíženy obrovskými sociálními výdaji. Takže jsme uzavřeni ve „špatném ekvilibriu“. Do vzdělávání jde málo peněz, proto je jeho kvalita špatná, proto je česká pracovní síla ne příliš kvalifikovaná a proto je naše ekonomika omezena ve svém růstu mizernými 3% ročně. Protože s tím už 15 let nic neděláme (naopak, výdaje dále snižujeme), tak to tak zřejmě chceme a všechno je v pořádku. Slovy „klasika“: „snad nám naše děti prominou.“
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.