To, že je produkce v ČR stále energeticky nadprůměrně náročná (tj. v měřítcích celkové spotřeby energie i elektrické energie na jednotku produkce) je poměrně známou skutečností, kterou rozpoznává i materiál státní energetické koncepce. Ten také správně poznamenává, že zvyšování energetické efektivnosti je nejlevnější, nejbezpečnější a nejrychlejší cestou k dosažení všech jejích (SEK) priorit a cílů - odráží se ve snížení poptávky po energii, snížení emisí škodlivin, snížení dovozní energetické závislosti, prodlužuje životnost domácích zásob neobnovitelných energetických zdrojů, atd.
Snížit energetickou náročnost …
Podle materiálu jsou energetická i elektroenergetická náročnost tvorby HDP v ČR stále téměř dvojnásobné vůči průměru zemí EU, vysokou energetickou náročnost vykazují především doprava, průmysl a stavebnictví. Následující graf ukazuje MPO předpokládaný vývoj energetické náročnosti v ČR (v rámci tzv. zeleného scénáře U, který zde ještě budeme popisovat):
Zdroj: MPO, Patria Finance
Téměř přesně exponenciální předpokládaný pokles náročnosti na téměř třetinu je z pohledu dnešních dnů poměrně optimistický, odráží však (ve formě vysoké současné energetické náročnosti) stále dědictví minulosti ve formě (i) velkého podílu těžkého průmyslu na celkové průmyslové produkci a (ii) velkého celkového podílu průmyslu na HDP (malém podílu až na výjimky zejména z dopravy energeticky nenáročných služeb). Zlepšující se trendy u obou jsou přitom jasné, cílový stav v roce 2030 již ne tolik (např. to, že jsme stále více orientovaní na automobilový průmysl se do energetické náročnosti HDP jistě promítá, průměry EU tedy nesmí být přeceňovány).
Pro detailnější pohled na to, co ovlivňovalo a bude ovlivňovat velikost možná nejdůležitější složky celkové spotřeby energií - elektřiny, uveďme strukturu její spotřeby. Druhý graf uvedený v tomto článku ukazuje podíl jednotlivých spotřebitelských sektorů na celkové brutto spotřebě elektrické energie v roce 2002. Největší část na spotřebě elektrické energie u nás má průmysl, hned za ním už je spotřeba domácností. Nejmenší spotřebu elektřiny má naopak stavebnictví, zemědělství a doprava.
Zdroj: ERU
Výše uvedené tak indikuje hlavní oblasti, ve kterých by mělo dojít ke snižování energetické náročnosti. Podívejme se nyní na to, jak k tomu chce stát přispět.
Dovede to lépe stát, nebo trh?
Stát ke snižování energetické náročnosti domácí produkce přispívá a hodlá přispívat nápravou cen energií (tj. tržním krokem), stimulačními opatřeními k úsporám energie (tj. často trhy deformujícím krokem) a Národním programem hospodárného nakládání s energií a využíváním jejích obnovitelných a druhotných zdrojů (který je pro nás zatím neznámou).
Stát chce zpřísňovat povinné minimální účinnosti výrobních zdrojů a maximálních ztrát u rozvodu energie, požadavky na hospodárné užití energie v budovách, ověřovat efektivnosti energetických procesů energetickými audity, aplikovat ustanovení Směrnice č. 2002/91/ES, o energetickém provedení staveb, do české legislativy a iniciovat tak zlepšování jejich energetických parametrů a snižování nároků na spotřebu energie (v tomto roce).
Zmíněna je i koncepce obnovy a náhrady dožívajících výroben elektřiny za zdroje s vyšší energetickou účinností a příznivějším vlivem na životní prostředí, která je součástí dlouhodobého výhledu energetického hospodářství. Toto je mimochodem zajímavé pro ty, kdo se na SEK dívají z perspektivy (akcií) ČEZ - při zvažování (v podstatě všech) návrhů SEK pro ně nemůže nevyvstat otázka nakolik a po jak dlouhou dobu bude stát principy SEK skrz tuto společnost přímo prosazovat a následně nakolik budou v budoucnu v souladu cíle a aplikace státní energetické politiky a princip maximalizace hodnoty této společnosti.
Celkově snaha státu o zvýšení energetické efektivnosti naší ekonomiky, jdoucí nad úroveň zajištění hladkého fungování energetických trhů (včetně norem), vyvolává více otázek než odpovědí. Jen těžko jde dle našeho názoru např. sladit cíl maximální energetické efektivnosti a zároveň cíl minimalizace cenové hladiny všech druhů energie (i když oba pojmy mohou být interpretovány mnoha způsoby). Nejlepším a nejtransparentnějším způsobem jak dosáhnout vyšších standardů zateplení domů a zamezit přetápění budov zůstává nechat růst ceny tepla a ne zavádění přísnějších norem, které budou obcházeny. Největší pokrok ve výkonu automobilů na jednotku paliva byl dosažen v dobách energetických krizí (vysokých cen ropy a jejích derivátů). A podobných příkladů lze prezentovat více. Faktem ale samozřejmě zůstává i to, že politická průchodnost rostoucích cen energií (např. díky cenové endogenizaci některých externalit jako je znečištění ovzduší) je malá.
Z pohledu trhu pak ale samotná snaha o zvýšení efektivnosti vyznívá marně - pokud trh funguje, k plýtvání (či jakési "nemaximální" efektivnosti) nedochází, protože spotřeba odpovídá cenám, které odpovídají nákladům. A to ale opět nákladům všem, tj., např. včetně znečištění životního prostředí - zde je vedle zajištění jasného a fungujícího institucionálního prostředí v energetice další prostor pro stát - viz např. standardy a pravidla pro obchodování s emisními certifikáty, které nás v dohledné době čeká.
Na závěr podotkněme, že ono "pouhé" zajištění hladkého fungování energetických trhů - namátkou vedle oficiální i skutečná liberalizace na všech energetických trzích, jasné cenové signály a jasné principy regulace, nediskriminace účastníků na trhu, rychlé a jasné akce a reakce ÚOHS, atd., je úkolem nelehkým.
Jiří Soustružník