komentář doplněn
Ministerstvo financí poněkud opožděně nadělovalo vánoční dárky. Místo odhadovaných 123 mld. Kč dosáhlo záporné saldo státního rozpočtu v loňském roce "pouhých" 109,1 mld. Kč. Příjmy dosáhly 699,6 mld. Kč místo plánovaných 686,1 mld. Kč. Nicméně ve srovnání s loňským rokem, kdy činily 705,0 mld. Kč, klesly o 0,8%. Výdaje se naopak meziročně zvýšily o 7,7% na 808,7 mld. Kč. Ovšem ve srovnání s plánovanou částkou (po úpravách v průběhu roku) jsou nižší o 9,1 mld. Kč. Přes příznivý vývoj rozpočtu ve srovnání s předpoklady, je loňský schodek nejvyšší v historii České republiky. V poměru k hrubému domácímu produktu činí rozpočtový schodek 4,6% (dle našeho odhadu HDP v loňském roce). Celkový schodek veřejných rozpočtů by se měl pohybovat těsně pod hranicí 7% HDP, po očištění o mimořádné příjmy a výdaje patrně dosáhne hodnoty 5,8% HDP, což je hodnota na hony vzdálená maastrichtskému rozpočtovému kritériu.
Původně schválený rozpočet počítal se schodkem 111,3 mld. Kč. V průběhu roku ovšem Poslanecká sněmovna schválila dodatečné výdaje za 22 mld. Kč (prohraná arbitráž se CME, kampeličky, čerpání úvěru od EIB) a příjmy za 2 mld. Kč. Ve světle této informace je loňský výsledek velmi příznivý. Budiž ke cti loňskému rozpočtu, že na rozdíl od roku 2002, kdy mimořádné příjmy (deblokace ruského dluhu, privatizační dotace z FNM) dosáhly zhruba 40 mld. Kč, si loni vláda nepomohla tímto kreativním účetním trikem.
Za relativně příznivým výsledkem stojí do značné míry daně. Oproti předpokladům se loni na daních vybralo o 9,7 mld. Kč více. Nejvíce k tomu přispělo inkaso daně z přidané hodnoty a spotřebních daní. České domácnosti svými nákupy, mnohdy i na dluh, tak kromě své životní úrovně podpořily také státní finance. Naopak za předpoklady prozatím zaostává inkaso daně z příjmu fyzických osob (o 2 mld. Kč) a výběr pojistného na sociální a zdravotní pojištění (o 3,1 mld. Kč). Díky tomu již schodek na důchodovém účtu činí 23,7 mld. Kč (na konci října: 22,7 mld. Kč). Okamžitě se nabízí vysvětlení, že ministerstvo financí špatně odhadlo vývoj nezaměstnanosti v letošním roce. Nikoli, loni v říjnu zněla prognóza na letošní průměrnou nezaměstnanost 9,9%. Stejně odhaduje nezaměstnanost ministerstvo financí i nyní a stejná je i naše prognóza. Podle předpokladů se ovšem nevyvíjí zaměstnanost. Rozpočet je postaven na předpokladu růstu zaměstnanosti o 0,1%. Nyní ministerstvo financí odhaduje pokles o 0,1%, a i to je vzhledem k dosavadnímu vývoji značně optimistické. Podle našeho odhadu se zaměstnanost loni snížila o 0,5%. Nižší než očekávaný výběr pojistného na sociální zabezpečení se promítlo do schodku na důchodovém účtu, který dosáhl 22,2 mld. Kč, místo očekávaných 18,4 mld. Kč. O tom, že největší demografická nálož teprve tiká a že s reformou důchodového systému by se nemělo otálet, jsme psali již mnohokrát.
Nepříznivý vývoj zaměstnanosti se promítl i na straně výdajů, a to ve formě vysokých nákladů na pasivní politiku zaměstnanosti, kde došlo k překročení původně plánované částky o 10,3%.
Výhled do dalších let přináší smíšený pocit. Naplní-li se předpoklady dosud schválených reformních kroků, stane veřejný dluh na konci roku 2006 nad hranicí jednoho biliónu korun. Nebudou-li následovat další opatření a schodek veřejných rozpočtů ustrne na 4% HDP, což je prozatím konečný cíl rozpočtové reformy, vyšplhá veřejný dluh do konce desetiletí na 1,8 bil. Kč, tj. 50% HDP. Bez reformy by to bylo 60% HDP, kde je shodou okolností další mez zakotvená v maastrichtských kritériích. Nepřijdou-li další kroky ke snížení deficitů, dosáhne veřejný dluh za stávajících podmínek této úrovně v roce 2013. Teoreticky by při čtyřprocentních deficitech, úrokových nákladech 4,5%, tříprocentní inflaci a tříprocentním růstu HDP, konvergoval veřejný dluh až k 270% HDP.
Čím později přijde vláda s dalšími fázemi redukční diety, tím náročnější kúru budou muset veřejné finance podstoupit. Za dluhy se totiž platí. Loni dosáhly náklady na dluhovou službu 1,0% HDP, v roce 2006 to bude 1,6% HDP, na konci desetiletí již 2,3% HDP. Jenom na úrocích by na každého z nás tou dobou připadlo více než 8 tisíc korun ročně (loni to bylo zhruba 1 800 Kč). S rostoucími dluhy navíc klesá důvěra v jejich splacení, a tedy i požadovaný výnos za půjčování státu. Právě to jsou nejpádnější důvody, proč pokračovat v rozpočtové reformě.
David Marek