Analýzy a komentáře týkající se české ekonomiky se již dlouhou dobu zabývají především fiskální politikou. Měnová politika ustoupila do pozadí. Není divu. Na tomto poli se již dlouho nestal žádný "průšvih". Inflace, pokud zrovna je, zůstává dostatečně nízká, aby nikoho příliš netrápila, a strategie cílování inflace se ve světě těší stále větší oblibě. Možná proto ekonomové žijící na území Moravy a Čech přešli bez většího ohlasu práci věhlasných ekonomů z Harvardské univerzity, Gregory Mankiwa a Ricarda Reise (
What measure of inflation should a central bank target?, working paper No. 170, ECB). Teoretické modely, o něž se cílování inflace opírá, se úspěšně rozvíjí a komplikují. Nicméně nejvíce přínosné myšlenky zpravidla bývají velmi jednoduché.
Mankiw a Reis si položili snad tu nejtriviálnější otázku: jaký cenový index by měla centrální banka cílovat? Východiskem hledání správného cenového indexu je předpoklad, že hlavní funkcí měnové politiky je stabilizace ekonomiky. Nevýhodou cílování indexu spotřebitelských cen je skutečnost, že se stabilizace týká pouze jednoho segmentu ekonomiky. Autoři tedy navrhují zahrnout také ostatní trhy a přidělit cenám z různých trhů váhy a sestavit optimální cenový index takovým způsobem, aby měnové podmínky zvolené podle tohoto indexu, maximálně stabilizovaly odchylku aktuálního výkonu ekonomiky od jejího potenciálu. Klasické cílování inflace primárně opomíjí vývoj na akciových trzích nebo ceny na trhu práce. Zajímají jej jen dopady změn cen na těchto trzích do spotřebitelské inflace a nikoli vliv na výkon ekonomiky.
Mezi hlavní závěry, k nimž autoři dospěli, patří:
1) Čím více je daný sektor ekonomiky citlivý na hospodářský cyklus, tím větší váhu by měl mít v optimálním cenovém indexu.
2) Sektory s většími cenovými idiosynkratickými šoky (specifickými pouze pro daný sektor) by měly mít menší váhu. Proto ekonomové často pracují s jádrovou inflací (ČNB například používá korigovanou inflaci bez pohonných hmot).
3) Sektory s pružnými cenami by měly mít nižší váhu v optimálním cenovém indexu. Na skutečnost, že rigidita cen může vést k persistenci reálných ekonomických šoků, upozornil ve své slavném článku o dlouhodobých kontraktech Stanley Fisher již v roce 1977.
Všechny tři závěry odvozené z makroekonomického modelu mají poměrně zřejmé intuitivní vysvětlení.
Pro ilustraci se autoři pokusili také o praktickou aplikaci svých zjištění na datech o ekonomice USA. Pro jednoduchost uvažovali dva sektory: trh se spotřební zbožím a službami a trh práce. Trh se spotřebním zbožím, pokrytý indexem spotřebitelských cen, ještě rozdělili na potraviny, energie a zbytek spotřebního koše. Výsledky jsou na první pohled překvapivé: 75% optimálního cenového indexu by měly tvořit nominální mzdy. Důvodem je jejich rigidita a procylické chování. Potraviny by měly být zastoupeny 23%, energie 2% a na zbytek spotřebního koše zbyla nula. Výsledky jsou sice postaveny na amerických číslech, ale pro Evropu, včetně ČR, by patrně byly obdobné. Alespoň co se týče vysoké váhy mezd v optimálním cenovém indexu, neboť rigidita je na evropských trzích práce ovládaných odborovými organizacemi patrně není nižší než v USA.
Jen pro zajímavost si na následujícím obrázku můžete srovnat, jak by vypadal optimální cenový index (75% nominální mzdy; 25% CPI) ve srovnání s indexem spotřebitelských cen v ČR.
Obr. : Meziroční inflace
Zdroj: ČSÚ, Patria Online
Podle optimálního cenového indexu sice v posledních dvou letech inflace také klesala, ale na rozdíl od indexu spotřebitelských cen měla k deflaci dosti daleko. Navíc trajektorie poklesu je o něco plošší, z čehož vyplývá pravděpodobnost, že by snižování úrokových sazeb v loňském roce mohlo být pozvolnější. Zkrátka, akcelerace mzdové inflace by vedla k vyšším úrokovým sazbám, než jsou dnes a spotřeba domácností by možná byla o něco méně stimulována rostoucím zadlužením.
Prozatím se nápadem Gregory Mankiwa a Ricarda Reise žádná centrální banka neinspirovala. Zvedne hozenou rukavici třeba ČNB?
David Marek