Investor posuzuje své výnosy vždy v kontextu rizika, které podstoupil. Předpoklad přímé úměry mezi rizikem a požadovaným výnosem je přitom, zdá se, aplikovatelný pro většinu lidí, a to alespoň je-li velikost investice nezanedbatelná ve srovnání s jejich celkovým majetkem. Existuje přitom několik konceptů, jak hodnotit úspěšnost investora.
CAPM - dobrý začátek
Zřejmě nejpoužívanějším konceptem kvantifikujícím vztah mezi požadovanou mírou návratnosti a rizikem akcie je model CAPM, založený na teorii portfolia. Jeho klíčovým ukazatelem je zde již několikrát diskutovaná beta (indikátor systematického rizika). Zopakujme, že v jeho rámci se požadovaná míra návratnosti rovná:
r = bezriziková sazba + beta*riziková prémie trhu
Následující graf demonstruje citlivost požadované míry návratnosti investice do akcie, kalkulované na základě výše uvedeného, na rozdílnou betu (osa x) a rizikovou prémii trhu (osa z, bezriziková sazba je orientačně na 5%), je patrné, že rozdílná volba těchto parametrů produkuje značně rozdílné výstupní hodnoty:
Zdroj: Patria Finance
Zatímco beta odráží charakteristiku společnosti, riziková prémie trhu je proměnnou, která by měla odrážet očekávanou averzi investorů vůči riziku. Jako taková dává prostor pro poměrně velký rozptyl těchto odhadů, ať již založených v současnosti na trhem implikované požadované prémii, historických datech, či na úvaze.
Většina kritiky CAPM má svůj původ v tom, že samotná teorie portfolia je odvozena v rámci uzavřeného, neoklasického modelu ekonomiky, který je sice dobrým myšlenkovým rámcem pro posouzení určitých jevů v reálném světě, zdaleka ale není dostačující. Dobrým příkladem je rozdíl mezi rizikem a nejistotou. Riziko je kvantifikovatelné (možnost odhadu pravděpodobností různých výstupů) a jako takové je vhodným vstupem do podobných "mainstream" modelů. V praxi ho však lze pozorovat pouze v situacích, jako např. hod kostkou, či ruleta. Většina budoucích jevů není tudíž předmětem rizika, ale nejistoty - odhady pravděpodobností výstupů jsou ve skutečnosti pouze intuitivně "nastřelenými" čísly. Pojem a koncept rizika je ale přesto široce rozšířený, což je zejména odrazem právě jeho relativně lehké použitelnosti v praktických a teoretických financích a ekonomii.
Multifaktorové modely - často spíše teoretické cvičení
Kritika CAPM je do značné míry zaměřená na jeho nedostatečnou reflexi toho, že faktorů, které ovlivňují výnos a rizikovost akcie je více, než její citlivost na trh a jeho návratnost. To dalo základ multifaktorovým modelům, jako je např. APT. Jejich principem je definice několika faktorů určujících návratnost akcií a určení citlivostí (bet) akcie na každý takový faktor.
Princip dvoufaktorového modelu (r= Rrf + beta1*RP1 + beta2*RP2) může představovat následující graf, na osách x a z jsou velikosti bet pro jednotlivé faktory (resp. jejich rizikové prémie RP), na ose y požadovaná míra návratnosti r (CAPM přitom může být vnímán jako model pouze na osách x a y).
Zdroj: Patria Finance
Problémem v těchto případech je jednak samotná definice faktorů působících na návratnost akcie, určení jednotlivých velikostí bet a rizikových prémií pro každý faktor (prémie při dané betě rovné 1 a ostatních betách rovných 0).
Jaká je vaše alfa?
Výše uvedené tak implikuje jeden z možných pohledů na úspěšnost investora v dimenzích riziko-výnos. Toto je reflektované v tzv. Jensenově alfě, která je definována jako:
Alfa = návratnost investice (potrfolia) - [Rrf + beta*MRP]
Nejde tedy o nic jiného, než o to, kolik investor vydělal nad, nebo pod, požadovanou míru návratnosti určenou za pomocí rámce CAPM (alternativně APT).
Princip znázorňuje následující graf, ukazující návratnost a následně alfy dnou portfolií, jedno s alfou pozitivní a jedno negativní (je potřeba vnímat to, že jde o hru s nulovým součtem – při daném výnosu trhu na každé portfolio s pozitivní alfou efektivně připadne portfolio té samé velikosti se stejně velkou alfou negativní).
Zdroj: Patria Finance
Výše uvedené tak naznačuje jeden z možných principů hodnocení úspěšnosti investora, který vnímá neoddělitelnost výnosnosti jeho investice a její rizikovosti.
Jiří Soustružník