V jednom ze svých posledních rozhodnutí Evropský soudní dvůr („ESD“) zdůraznil, že členské státy neodpovídají pouze za činnost svých správních orgánů, ale také svých národních soudů, které nesprávně aplikovaly evropské právo. Za určitých okolností by tedy mohly osoby, kterým vznikla v důsledku nesprávné aplikace evropského práva národním soudem škoda, požadovat po členském státě její náhradu.
ESD nedávno vynesl dlouho očekávaný rozsudek ve věci Köbler, kde se zabýval mj. otázkou, zda členský stát odpovídá za škodu, kterou svým rozhodnutím ignorujícím právo EU způsobí národní soud, který rozhoduje v poslední instanci.
Případ se týkal rakouského právního předpisu, jenž přiznával profesorům vyučujícím na rakouských univerzitách nejméně po dobu 15 let zvláštní finanční bonus. Prof. Köbler by danou podmínku pro přiznání finančního bonusu splnil, kdyby se do daných 15 let započítávala i léta strávená na univerzitách v jiných členských státech EU. Započtení však odmítly jak příslušné rakouské správní orgány, tak i rakouský správní soud, rozhodující v poslední instanci o žalobě prof. Köblera napadající daná správní rozhodnutí. Prof. Köbler podal další žalobu, tentokrát na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku diskriminace spočívající v nezapočtení let odpracovaných v jiném členském státě EU.
ESD v souladu se svou předchozí judikaturou potvrdil, že členské státy odpovídají za škodu, kterou způsobily fyzické nebo právnické osobě státní orgány, včetně soudů rozhodujících v poslední instanci. Neopomněl však zdůraznit, že jednou z podmínek pro přiznání takovéto náhrady škody je dostatečně závažné porušení práva EU. Jelikož však soudy mají často velký prostor pro své uvážení při výkladu skutkových i právních okolností, je dle ESD nutno tuto skutečnost při posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou jejich rozhodnutími zohlednit. ESD proto stanovil, že rozhodnutí národní soudu poslední instance lze označit za dostatečně závažné porušení práva EU tehdy, jestliže se jedná o „zjevné porušení práva“ („manifest infringement of law“).
V uvedeném případě, a ke zklamání prof. Köblera, ESD sice souhlasil s tím, že rakouský předpis o profesorských bonusech odporuje právu EU a kvůli nesprávnému výkladu platného evropského práva rakouský správní soud dospěl k chybnému rozhodnutí, avšak nesprávný výklad evropského práva ESD v tomto případě nepovažoval za zjevné porušení práva EU, a proto prof. Köblerovi náhradu škody nepřiznal.
Nezodpovězena zůstává tedy otázka, jaké porušení by ESD považoval za zjevné. O hranici mezi porušením a „zjevným“ porušením lze bez další judikatury pouze spekulovat. Ke zjevnému porušení by mohlo po vstupu ČR do EU dojít například v situaci, kdy spor před českým soudem druhé instance bude obsahovat dosud neřešenou otázku práva EU a tento soud se nedotáže na její výklad ESD, přestože je povinen tak učinit. S nejvyšší pravděpodobností sem bude spadat i ignorování ustálené judikatury ESD. Z výše citovaného rozhodnutí je ale zřejmé, že výklad ESD směřuje k tomu, aby členské státy odpovídaly jen za škody způsobené soudci, kteří postupují neprofesionálně, nikoliv soudci, kteří se „jen“ zmýlili.
I toto rozhodnutí ovšem naznačuje, jak nebezpečné pro stát může být ignorování práva EU soudy členského státu. Uvedené rozhodnutí totiž potenciálně otevírá cestu mimořádných opravných prostředků pro pokračování v původním správním sporu členského státu, opřenou o oficiální výklad ESD o protiprávnosti určitého předpisu. Z pohledu českých soudů uvedený případ zároveň reprezentuje názorný příklad toho, že i když po vstupu ČR do EU rozhodnou zcela v souladu s domácími předpisy, nemusí to znamenat, že rozhodli v souladu s právem.
Pavel Svoboda
Weinhold Legal
Důležité upozornění Weinhold Legal