Světová ekonomika je neustále v pohybu. Co platilo včera, může být zítra úplně jinak. Minulý týden jsme se v článku
Kdo hýbe světovou ekonomikou? věnovali proměnám světové ekonomiky v 90. letech minulého století a na začátku této dekády. Podívejme se, jaké síly působí ve světové ekonomice nyní a jak by mohl vypadat svět za několik let či desetiletí.
Favoritem číslo jedna je jednoznačně Asie. Kromě Číny, o níž jsme již psali, se důležitým hráčem stává Indie. Klíčem k úspěchu je v obou případech arbitráž nákladů práce. V případě Číny jde především o levné náklady a rostoucí kvalitu v oblasti průmyslové výroby. Průmysl se na celkovém HDP Číny podílí 57%. V případě Indie se stále častěji setkáváme s outsorcingem v oblasti komerčních služeb umožněným revolucí v oblasti informačních a telekomunikačních technologií.
Do hry se začíná vracet také Rusko, jemuž před několika dny agentura Moody’s poprvé udělila rating v investičním stupni. Západoevropský a americký kapitál tak má novou destinaci.
Střed a východ Evropy, který dokončuje transformaci svých ekonomik, se může těšit na členství v EU, což by mělo udržet, případně posílit, přesun výrobních kapacit ze západní Evropy východním směrem.
Ekonomika USA sice dostala několik zásahů v podobě splasknutí akciové bubliny, terorismu a účetních skandálů, jenže tamní trhy výrobních faktorů a hospodářská politika jsou dostatečně pružné. Americké univerzity a soukromý výzkum navíc představují jakýsi mozek světa ženoucí technologický vývoj kupředu.
Japonsko se stále nevymanilo ze spárů deflace, nicméně aktuální vývoj japonské ekonomiky, poměrně agresivní politika Bank of Japan a plány premiéra Koizumiho dávají naději na dlouho očekávané zrychlení hospodářského růstu.
Rozvoji afrického kontinentu brání úporný protekcionismus vyspělých zemí v oblasti zemědělského obchodu, občanské války, nízká vzdělanost a v neposlední řadě také AIDS.
Zbývá západní Evropa. Mezi hlavní neduhy této oblasti patří rychle stárnoucí populace, nepružný trh práce a rigidní hospodářská politika v důsledku předchozí nedostatečné rozpočtové disciplíny a existence měnové unie znemožňující podporu růstu v největších ekonomikách starého kontinentu. Za připomenutí rovněž stojí přesun výrobních kapacit, případně outsorcing, do střední Evropy.
V důsledku popsaných sil hýbajících současnou světovou ekonomikou dochází k značným nerovnováhám, neboť přizpůsobení nominálních veličin cen a kurzů (což je v podstatě také jen cena) je pomalé a neúplné, viz diskuse o schodku běžného účtu USA a akumulaci devizových rezerv ve východní Asii. Přeskupení globální ekonomiky navíc brání nová vlna protekcionismu, jež se vzedmula jak v USA tak v EU. S hospodářstvím to funguje stejně jako s lidským tělem, z přecházené chřipky můžete dostat zápal plic. Stejně tak kurz dolaru nebo čínské ceny (balancující na hraně deflace) mohou načas „onemocnět“ a dočasně vychýlit své ekonomiky z trendu určeného reálnými faktory, tj. zejména produktivitou výrobních faktorů závisející na technologickém pokroku a flexibilitě pracovních sil. Z této perspektivy může přizpůsobení kurzu jüanu do určité míry oslabit růst čínské ekonomiky. O kolik, to závisí, jak moc závisí úspěch Číny na nízkých cenách nebo rychle rostoucí produktivitě. USA by přizpůsobení kurzu (USD/CNY) jistě vyhovovalo, neboť většinu schodku obchodní bilance USA tvoří právě obchod s Čínou. Podle teorie J-křivky by oslabení dolaru sice krátkodobě zvýšilo schodek běžného účtu, v delším horizontu by ovšem mělo vnější nerovnováhu snížit. Snížení deficitu čistého vývozu by potom vládě umožnilo omezit rozpočtové schodky. Z dlouhodobého pohledu Černý Petr patrně i nadále zůstane v rukou Afriky a mezi outsidery bohužel patří také západní Evropa - alespoň do té doby, než převáží pozitivní vliv hospodářské integrace na pružnost a přizpůsobivost evropské ekonomiky nad stohy legislativy a nákladnými sociálními programy působícími přesně opačným způsobem. Někdy je méně více.
David Marek