Vláda uspěla v prvním čtení v Parlamentu se svým balíkem „reformních“ zákonů, nicméně výhled zůstává nepříznivý. Řada levicových (nebo „cenově elastičtějších“?) poslanců ČSSD dává najevo, že takhle si to vládnutí nepředstavovali a že spořit jejich vláda nebude. Je otázka, s čím počítali, když odhlasovávali zvyšování výdajů v minulém parlamentu, ale finanční předvídavost není nejsilnější stránkou českých poslanců již řadu let.
Váhajícím poslancům se nyní ovšem dostává i „odborné“ pomoci. V celé řadě deníků vychází články bývalého místopředsedy československé vlády Valtra Komárka, který se snaží dokázat, že rozpočtový schodek je skvělá věc, bez které se růst neobejde a že Česká republika má schodek naopak malý a měla by ho zvyšovat. Pan profesor politické ekonomie (sic!) používá argumenty absurdně poskládané z nesourodých zdrojů. Například upozorňuje na prospěšnost Reaganových schodků začátkem 80. let, která byla motivována teorií strany nabídky a snižovala daně především bohatším Američanům a americkým firmám. Což o to, o úspěchu Reaganovy politiky lze vést debatu, ale pak by profesor Komárek musel požadovat snižování daní a ne zvyšování výdajů, jak následně činí.
Profesor Komárek totiž okamžitě přeskakuje na téma „dovoleného dluhu“ v rámci EU (myslí tím zřejmě maastrichtské kritérium státního dluhu ve výši maximálně 60% HDP) a argumentuje, že jsme hluboce pod ním a tedy bychom se měli dále zadlužovat. A dokonce i navrhuje, že mezi učitele, vědce, profesory (sic podruhé!), lékaře a další je možné rozdělit 1 bilion korun do roku 2009. To je věru prognostický výkon par excellence!
Pokud je dluh tak výborný stimulátor růstu, proč se zastavovat u hladiny 60% HDP? Proč nejít na 100%? Nebo na 200%? Itálie má dluh 106% HDP, a podle „Komárkova pravidla“ by tak asi měla být výrazně bohatší než Španělsko s dluhem „pouhých“ 52% HDP. Belgie má dluh 103% HDP a Dánsko 42% HDP, takže Belgie je bohatší? Úplným zoufalcem by pak asi mělo být Irsko s dluhem 33% HDP, o Lucembursku s dluhem ve výši 4% HDP (čtyř procent!) ani nemluvě.
Samozřejmě, že ve skutečnosti je to složitější a záleží především na velikosti vládních výdajů a jejich efektivnosti, ale to prognostika nezajímá, ten má své vize. Bohužel, takto nekompetentní vize dovedly české rozpočty tam, kde jsou dnes. Argumentace ve prospěch vyššího zadlužení sice může poskytnout „alibi“ některým poslancům v parlamentě, ale odborně je na neakceptovatelné úrovni. Otázka je, o jakou politickou ekonomii v této argumentaci jde…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK.